Doubravská hora – historie a současnost

 Historie

    Nad Teplicemi se vypíná zalesněný vrch Doubravská hora. Dosud nejstarší památkou, která se k němu vztahuje, je únětická nádobka, objevená u studny na hradě v 19. století a pocházející patrně z hrobového nálezu. Dominanta území mezi Středohořím a Krušnými horami přitahovala odedávna pozornost a byla opředena pověstmi. Podle nich byl na vrcholu kopce pohanský chrám starých Slovanů a později klášter, který jiná pověst klade do míst, kde stojí bývalý doubravický dvůr, spojený prý podzemními chodbami s hradem na Doubravské hoře a s Kyšperkem.

    Hrad, jehož zříceniny dosud vyčnívají nad okolím, vybudoval na Doubravské hoře v 15. století vnuk husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic Jan Ilburk, který zdědil vesnici a statek Doubravici, k němuž patřila i hora. Avšak podle znění listiny z r. 1478, kterou Vladislav II. Jagellonský povolil vystavět Janu Ilburkovi nad vsí Doubravice znovu hrad nebo opevnění, byl vrch zřejmě opevněn už předtím. R. 1478 se již Jan Ilburk psal ""seděním na Doubravské hoře"". Od konce 15. století se hrad začal jmenovat také Nový hrad.

    Když podstatná část hradu byla zničena, přece jeho zbytky dovolují utvořit si obraz celého objektu. Přístupová cesta vedla od úpatí směrem k jihu až na východní stranu kopce, kde se prudce stáčela na západ přímo ke vstupu na hrad. Dnešní cesta je téměř totožná s původní a prochází zbytky starého opevnění. V místě zatáčky stávala zřejmě první brána, z níž se dochovala část zdiva ve svahu. Nedaleko byla umístěna druhá brána do předhradí, obklopeného hradbami. Předhradí bylo od vlastního hradu odděleno hlubokým příkopem, vedoucím napříč celým prostorem. V místě, kde nyní přetíná příkop násep, býval padací most. O několik metrů dále jsou trosky zdí vstupní brány a věže. Po stranách jsou drážky pro zvedací mříž. Za branou byl úzký průjezd, který ztěžoval nepříteli postup.

    Hradby obepínaly prostor nepravidelného mnohoúhelníku s osmi okrouhlými věžemi v nárožích. Nejstarším stavením příslušejícím k hradu byl obytný palác na severní straně, z něhož se zachovaly výklenky dvou oken a arkýř. Jejich sklípkové klenby, jakož i systém opevnění napovídají, že hrad byl vystavěn pod vlivem saské architektury.

    Stavebník hradu Jan Ilburk zemřel v r. 1486 a zanechal nezletilého dědice Viléma, kterého vychovávala vdova Eliška z Landštejna. Vilém se stal pánem Doubravské hory v r.1488. Doubravský statek byl manstvím mosteckého hradu a tento závazek přešel i na hrad; proto si Vilém v r.1507 vyžádal u krále propuštění Doubravské hory z manství a získal ji do dědičného držení spolu s vesnicemi Trnovanami a Šanovem. Jeho syn Volf z Vřesovic založil pod hradem oboru, obehnanou zdí. Byl výborným hospodářem a postupně získal statky Teplice, Krupku, Kyšperk a mnoho dalších. Byl věrně oddán králi Ferdinandovi I. a působil ve veřejném a politickém životě země. Zemřel v r.1569 a byl pochován v teplickém zámeckém kostele Povýšení sv. Kříže, který založil. Své manželce Voršile z Weitmile odkázal statek Malhostice, bratru Bernardovi a dcerám Anně, Magdaleně a Barboře ostatní majetek. Pro velké neshody a finanční potíže dědici brzo o hrad přišli. R. 1578 přenechaly Anna a Magdalena (provdaná za Kašpara ze Schönberka) Doubravskou horu svému hlavnímu věřiteli Vilémovi z Rožmberka, který dal odtud převézt na Krumlov mnoho důležitých listin. Císař Rudolf II. chtěl získat hrad Kyšperk, zastavený Jindřichu Brozanskému z Vřesovic, a proto požádal Viléma o výměnu za Doubravskou horu. Po sjednání výměny byl z Doubravské Hory odvezen na Kyšperk také nábytek a část dalšího zařízení. Správu panství převzal císařský hejtman Jan Felzar z Felzova, ale císař je záhy dal jako zástavu několika šlechticům, mezi nimiž byl i Jan starší z Lobkovic. Ten se stal r. I581 jediným držitelem panství a v r. 1586 je postoupil výměnou za statek Nedvědice Bohuslavu Kaplíři ze Sulevic. R. 1590 získal Doubravskou horu Radslav starší z Vchynic, který vyplatil Vilémovi z Vřesovic 10 250 kop míšeňských a stal se jejím jediným vlastníkem. K Doubravské hoře patřily Trnovany s pivovarem a mlýnem, Šanov, dvůr Doubravice s vinicemi, rybníky, chmelnicí a část platů z Teplic a Bohosudova. Radslav zvolil Doubravskou horu načas za hlavní sídlo teplického panství. Začal také s budováním vnější pevnosti, ale dílo nedokončil, a když zemřel, byl majetek podle závěti rozdělen mezi jeho strýce, z nichž Vilém Vchynský obdržel s teplickým panstvím a Benešovem nad Ploučnicí i Doubravskou horu. Vilém se v politickém životě choval velmi obojetně. V r.1618 se přidal k odbojným stavům, ale v r.1620 naopak na stranu císaře Ferdinanda II. V r. 1624 musel odejít ze země, záhy se však vrátil a pomáhal Valdštejnovi budovat armádu a dokončoval opevňovací práce na Doubravské hoře, které vedli patrně nizozemští stavitelé. Kolem příkopu vybudovali mohutné valy zesílené klínovitými bastiony. Ve vnitřních prostorách valů byly v některých částech vybudovány kasematy. Bastiony a příkop byly propojeny chodbami. Nejmohutnější severní val je dosud dobře zachovalý a jeho vnitřní prostory se využívají i v dnešní době.

    Vídeňský dvůr nedůvěřoval české šlechtě, a proto požadoval zboření pevnosti. Vilémovi se však podařilo hrad uchovat a dokonce dal ulít velká děla ke zvýšení jeho obranyschopnosti. Zbytek jednoho děla se znakem a jménem majitele hradu, datovaný rokem 1625, byl v 18. století nalezen v sutinách Doubravské hory a je uložen v teplickém muzeu. Když v r.1626 byla na hradě dokončena stavba panského sídla, požár budovu úplně zničil a Vilémovi způsobil škodu ve výši 16 000 tolarů.

    V r.1630 se objevilo nebezpečí saského vpádu do Čech, a proto byla na hrad dosazena posádka císařského vojska v síle 100 mužů pod vedením Pertolda z Valdštejna. V r.1631 vtrhli do země Sasové, obsadili Teplice a po houževnaté obraně, která trvala sedm týdnů, se pevnost Doubravská hora vzdala. Vilém Vchynský byl zajat a odvezen do Dráždan, avšak nepřátelé se k němu nechovali jako k zajatci, a proto nabídl saskému kurfiřtovi, že slabou saskou posádku na pevnosti zesílí z řad vlastních lidí. Ale již v červenci 1632 císařští hrad znovu obsadili a drželi jej až do 20. května 1639.

    Vilém Vchynský, který se postavil proti císaři, byl zavražděn společně s Valdštejnem v Chebu r.1634. Jeho jmění bylo zabaveno a císař je věnoval polnímu maršálkovi Janu z Aldringenu.

    V červenci 1634 vpadli do Čech Švédové a Sasové následováni emigranty a obsadili také Teplice. Doubravská hora byla dvanáct týdnů obléhána, ale velitel Michal Glotzeisen ji s posádkou ubránil. Znovu byla Doubravská hora dobývána v r. 1639, když se švédský velitel Banér snažil podrobit Saskou Kamenici a Freiberg. Tepličtí občané se uchýlili pod ochranu hradu, avšak v květnu jej Švédové pod vedením Zdeňka z Hodic dobyli. Pod Doubravskou horou vzniklo velké vojenské ležení, odkud vojáci pustošili široké okolí. Na jaře 1640 byli Švédové vypuzeni ze země. Posádka na Doubravské hoře se vzdala v květnu. Až do r. 1644 zde sídlili císařští a pak byla pevnost opuštěna a odvezeny z ní všechny zásoby. Protože doba byla příliš neklidná a panovaly obavy, že by se nepřítel při příštím vpádu znovu zmocnil hradu, začal jej Maxmilián z Aldringenu bořit. Za měsíc bylo zničeno opevnění na východní straně u vstupu, parkány a dvě mohutné věže. Na západní straně byla zbourána obytná stavení a vypáleny věže. Na severní straně byla odbourána polovina věže, část hradby a bašta. Protože i pobořená pevnost by se mohla stát útočištěm nepřátelských vojsk, nařídil v r. 1655 hejtman Litoměřického kraje Gottfried ze Salhauzenu provést úplnou destrukci. Pak už zbyly z hradu jen holé trosky, pouze sklepení a kasematy byly ušetřeny. Doubravská hora zůstala pustá až do r. 1791, kdy si zde panský hlídač Josef Ritschel upravil kasematy na obydlí. V r. 1884 provedl Edmund Clary-Aldringen na zřícenině značné stavební úpravy. K malé hospůdce zřízené v r.1855 vybudoval v prostoru dřívějšího rytířského sálu jídelnu a přistavěl další restaurační místnosti. Zbytky západní věže byly přizděny do původní výše a zakončeny špičatou střechou. Věž pak sloužila jako rozhledna.

Současnost

    V padesátých létech patřil hrad již státu a byla zde provozována restaurase s Rytířským sálem, kde se pořádaly plesy a večírky, součástí byla i zahradní restaurace. Z nedostatku peněz nebyla prováděna prakticky žádná údržba a hrad chátral, začaly se propadat střechy a stropy, provoz restaurace se stahoval a zmenšoval, až v roce 1966 skončil v posledních dvou místnostech, které byly ještě zachovalé.

    Několik let předtím, na jiném místě v n.p. Somet Teplice vznikl v roce 1959 radioklub, u jehož založení stálo asi deset zaměstnanců, vyznavačů radioamatérského sportu v čele s Arturem Vinklerem. Zakrátko začalo do radioklubu docházet mnoho dalších nadšenců, kteří zde nebyli zaměstnáni a to vyvolávalo v  é době nemalé problémy. Když přišlo v roce 1963 nařízení, že všechny zájmové a sportovní organizace musí opustit výrobní závody, začalo hledání náhradních prostor. Tehdejší národní výbor nabídl opuštěný objekt na Letné a chátrající hrad Doubravka. Není bez zajímavosti, že v té době byl již připraven demoliční výměr, protože padající stropy a hroutící se zdi ohrožovaly zejména děti, které tyto nebezpečné rozvaliny s oblibou vyhledávaly. A protože pro vysílání potřebují radioamatéři co nejméně elektromagneticky nerušený prostor, byla volba jednoduchá: jdeme na Doubravku. Stěhování do tří místností věže proběhlo v květnu 1963. Byla zřízena klubovna a operátorka pro krátké a velmi krátké vlny. Zasklily se okna, postavily antény a činnost mohla pokračovat.

    V r.1966 převzal celý objekt radioklub, tehdy začleněný do Svazu pro spolupráci s armádou. Začala I. etapa výstavby, která spočívala v obnovení místností v levé (západní) části hradu, bylo zřízeno ústřední topení, omítky, opravena prejzová střecha. V té době měl radioklub již asi 80 členů a prostředky získával nejen z dotací, ale zejména vlastní výdělečnou činností – jednalo se hlavně o stavby, rekonstrukce a opravy rozhlasů v obcích a školách. Bylo zjištěno, že je daleko snadnější vydělat peníze a zaplatit z nich třeba zedníky, než se učit všem možným řemeslům.

    Po ní následovala II. etapa výstavby, byl obnoven Rytířský sál, kotelna, rozšířeno ústřední topení, provedeny terénní úpravy. Výdělečná činnost nabývala na důležitosti, rekonstrukce vyžadovala značné prostředky. Proto začala III. etapa, ve které se stavěly další prostory pro podnik Radiotechnika, který se zabýval už nejen rozhlasy, ale hlavně konstrukcí vysilačů, přijímačů, zdrojů, antén a měřidel pro radioamatéry. Psala se osmdesátá léta, v Radiotechnice pracovalo téměř šedesát lidí, radioklub měl 210 členů. Po sloučení Radiotechniky s Elektronikou, dalším podobným podnikem v Praze, se činnost na Doubravce postupně ukončila, bylo méně peněz, činnost začala stagnovat. Paradoxně k tomu přispěl i tehdejší rozvoj techniky, nástup generace počítačů a v posledních letech i mobilních telefonů.. Navazování spojení již nemá tak tajemný a romantický nádech, omezilo se konstruování zařízení, protože ho lze bez větších potíží levně koupit a hlavně zájem mladých nadšenců se soustředil na počítače, programování, později hry a telefony. Stav členské základny klesl na asi dvacet členů, prostředky získané výdělečnou činností v založené s.r.o. a z pronájmů stačily sotva na nutnou údržbu hradu.

    Aby toho nebylo málo, radioamatéři potřebují k práci na velmi krátkých vlnách nejen operátory a zařízení, ale i být co nejvýše. Je nemyslitelné zúčastnit se některého závodu a nebýt na horách. A tak byla v sedmdesátých létech zakoupena rozpadající se chalupa na Cínovci v Krušných horách, postupně zbořena a postavena nová, s věží pro antény. Od původního záměru vybudovat zde vrcholové středisko mládeže v rádiovém orientačním běhu bylo sice na čas upuštěno, ale budova se stále pravidelně využívá pro radioamatérské závody.

    Další součástí činnosti radioklubu je radiový orientační běh (ROB). Ing. Jiří Suchý získal v této disciplíně titul mistra Evropy, je zde i několik mistrů republiky. Vzhledem k pohybové aktivitě je oblíben zejména u mládeže (začíná se od věku 8-10 let), během sezóny probíhají pravidelné tréninky a zdokonalování fyzické kondice. Členové oddílu ROB kromě sportovního zápolení organizují jako pořadatelé řadu soutěží až na mezinárodní úrovni.

    Nyní je část aktivity radioklubu zaměřena také na nový a dosud neznámý směr, vyhledávání a repasování historických zařízení – vysilačů, přijímačů, měřicích přístrojů ap., pocházející i z první poloviny minulého století, dokladující vývoj tohoto oboru.

    Součástí radioklubu byl i hi-fi klub, zaměřený na špičkový poslech hudby v Rytířském sálu. Vzhledem k současnému rychlému pokroku je to možné i v domácích podmínkách a tento druh činnosti již ztratil význam a není o něj zájem. Ale může se rozvinout podobným směrem, třeba na promítání amatérských videozáznamů nebo filmů.

    Protože radioamatérská činnost je úzce spojena s elektronikou, je dalším směrem činnosti radioklubu výpočetní technika a programování. Existuje zde připojení na internet, podle potřeby jsou organizována krátkodobá školení obsluhy počítačů a programování. Počítače se již běžně používají pro zápis spojení při radioamatérských závodech, jejich potvrzování a pro komunikaci prostřednictvím packet radia.

    V současné době nastoupil do radioklubu nový směr, přilákali se radioamatéři z teplicka, takže počet členů se zvýšil na šedesát. To je velmi pozitivní, jedná se o zkušené operátory se zájmem o aktivní sportovní činnost, před kterými stojí slibná budoucnost.

Teplice 11. května 2005

Ing. Ladislav Vais