|
||||||||||||||||
|
||||||||||||||||
Doubravská
hora – historie a současnost Historie Nad Teplicemi se vypíná zalesněný vrch Doubravská hora. Dosud nejstarší památkou, která se k němu vztahuje, je únětická nádobka, objevená u studny na hradě v 19. století a pocházející patrně z hrobového nálezu. Dominanta území mezi Středohořím a Krušnými horami přitahovala odedávna pozornost a byla opředena pověstmi. Podle nich byl na vrcholu kopce pohanský chrám starých Slovanů a později klášter, který jiná pověst klade do míst, kde stojí bývalý doubravický dvůr, spojený prý podzemními chodbami s hradem na Doubravské hoře a s Kyšperkem.
Hrad,
jehož zříceniny dosud vyčnívají nad okolím, vybudoval na Doubravské hoře
v 15. století vnuk husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic Jan Ilburk, který
zdědil vesnici a statek Doubravici, k němuž patřila i hora. Avšak podle
znění listiny z r. 1478, kterou Vladislav II. Jagellonský povolil vystavět
Janu Ilburkovi nad vsí Doubravice znovu hrad nebo opevnění, byl vrch zřejmě
opevněn už předtím. R. 1478 se již Jan Ilburk psal ""seděním
na Doubravské hoře"". Od konce 15. století se hrad začal
jmenovat také Nový hrad.
Když
podstatná část hradu byla zničena, přece jeho zbytky dovolují utvořit
si obraz celého objektu. Přístupová cesta vedla od úpatí směrem k jihu
až na východní stranu kopce, kde se prudce stáčela na západ přímo ke
vstupu na hrad. Dnešní cesta je téměř totožná s původní a prochází
zbytky starého opevnění. V místě zatáčky stávala zřejmě první brána,
z níž se dochovala část zdiva ve svahu. Nedaleko byla umístěna druhá brána
do předhradí, obklopeného hradbami. Předhradí bylo od vlastního hradu
odděleno hlubokým příkopem, vedoucím napříč celým prostorem. V místě,
kde nyní přetíná příkop násep, býval padací most. O několik metrů dále
jsou trosky zdí vstupní brány a věže. Po stranách jsou drážky pro
zvedací mříž. Za branou byl úzký průjezd, který ztěžoval nepříteli
postup.
Hradby
obepínaly prostor nepravidelného mnohoúhelníku s osmi okrouhlými věžemi
v nárožích. Nejstarším stavením příslušejícím k hradu byl obytný
palác na severní straně, z něhož se zachovaly výklenky dvou oken a arkýř.
Jejich sklípkové klenby, jakož i systém opevnění napovídají, že hrad
byl vystavěn pod vlivem saské architektury.
Stavebník
hradu Jan Ilburk zemřel v r. 1486 a zanechal nezletilého dědice Viléma,
kterého vychovávala vdova Eliška z Landštejna. Vilém se stal pánem
Doubravské hory v r.1488. Doubravský statek byl manstvím mosteckého hradu
a tento závazek přešel i na hrad; proto si Vilém v r.1507 vyžádal u krále
propuštění Doubravské hory z manství a získal ji do dědičného držení
spolu s vesnicemi Trnovanami a Šanovem. Jeho syn Volf z Vřesovic založil
pod hradem oboru, obehnanou zdí. Byl výborným hospodářem a postupně získal
statky Teplice, Krupku, Kyšperk a mnoho dalších. Byl věrně oddán králi
Ferdinandovi I. a působil ve veřejném a politickém životě země. Zemřel
v r.1569 a byl pochován v teplickém zámeckém kostele Povýšení sv. Kříže,
který založil. Své manželce Voršile z Weitmile odkázal statek Malhostice,
bratru Bernardovi a dcerám Anně, Magdaleně a Barboře ostatní majetek. Pro
velké neshody a finanční potíže dědici brzo o hrad přišli. R. 1578 přenechaly
Anna a Magdalena (provdaná za Kašpara ze Schönberka) Doubravskou horu svému
hlavnímu věřiteli Vilémovi z Rožmberka, který dal odtud převézt na
Krumlov mnoho důležitých listin. Císař Rudolf II. chtěl získat hrad Kyšperk,
zastavený Jindřichu Brozanskému z Vřesovic, a proto požádal Viléma o výměnu
za Doubravskou horu. Po sjednání výměny byl z Doubravské Hory odvezen na
Kyšperk také nábytek a část dalšího zařízení. Správu panství převzal
císařský hejtman Jan Felzar z Felzova, ale císař je záhy dal jako zástavu
několika šlechticům, mezi nimiž byl i Jan starší z Lobkovic. Ten se stal
r. I581 jediným držitelem panství a v r. 1586 je postoupil výměnou za
statek Nedvědice Bohuslavu Kaplíři ze Sulevic. R. 1590 získal Doubravskou
horu Radslav starší z Vchynic, který vyplatil Vilémovi z Vřesovic 10 250
kop míšeňských a stal se jejím jediným vlastníkem. K Doubravské hoře
patřily Trnovany s pivovarem a mlýnem, Šanov, dvůr Doubravice s vinicemi,
rybníky, chmelnicí a část platů z Teplic a Bohosudova. Radslav zvolil
Doubravskou horu načas za hlavní sídlo teplického panství. Začal také s
budováním vnější pevnosti, ale dílo nedokončil, a když zemřel, byl
majetek podle závěti rozdělen mezi jeho strýce, z nichž Vilém Vchynský
obdržel s teplickým panstvím a Benešovem nad Ploučnicí i Doubravskou
horu. Vilém se v politickém životě choval velmi obojetně. V r.1618 se přidal
k odbojným stavům, ale v r.1620 naopak na stranu císaře Ferdinanda II. V
r. 1624 musel odejít ze země, záhy se však vrátil a pomáhal Valdštejnovi
budovat armádu a dokončoval opevňovací práce na Doubravské hoře, které
vedli patrně nizozemští stavitelé. Kolem příkopu vybudovali mohutné
valy zesílené klínovitými bastiony. Ve vnitřních prostorách valů byly
v některých částech vybudovány kasematy. Bastiony a příkop byly
propojeny chodbami. Nejmohutnější severní val je dosud dobře zachovalý a
jeho vnitřní prostory se využívají i v dnešní době.
Vídeňský
dvůr nedůvěřoval české šlechtě, a proto požadoval zboření pevnosti.
Vilémovi se však podařilo hrad uchovat a dokonce dal ulít velká děla ke
zvýšení jeho obranyschopnosti. Zbytek jednoho děla se znakem a jménem
majitele hradu, datovaný rokem 1625, byl v 18. století nalezen v sutinách
Doubravské hory a je uložen v teplickém muzeu. Když v r.1626 byla na hradě
dokončena stavba panského sídla, požár budovu úplně zničil a Vilémovi
způsobil škodu ve výši 16 000 tolarů.
V
r.1630 se objevilo nebezpečí saského vpádu do Čech, a proto byla na hrad
dosazena posádka císařského vojska v síle 100 mužů pod vedením
Pertolda z Valdštejna. V r.1631 vtrhli do země Sasové, obsadili Teplice a
po houževnaté obraně, která trvala sedm týdnů, se pevnost Doubravská
hora vzdala. Vilém Vchynský byl zajat a odvezen do Dráždan, avšak nepřátelé
se k němu nechovali jako k zajatci, a proto nabídl saskému kurfiřtovi, že
slabou saskou posádku na pevnosti zesílí z řad vlastních lidí. Ale již
v červenci 1632 císařští hrad znovu obsadili a drželi jej až do 20. května
1639.
Vilém
Vchynský, který se postavil proti císaři, byl zavražděn společně s
Valdštejnem v Chebu r.1634. Jeho jmění bylo zabaveno a císař je věnoval
polnímu maršálkovi Janu z Aldringenu.
V
červenci 1634 vpadli do Čech Švédové a Sasové následováni emigranty a
obsadili také Teplice. Doubravská hora byla dvanáct týdnů obléhána, ale
velitel Michal Glotzeisen ji s posádkou ubránil. Znovu byla Doubravská hora
dobývána v r. 1639, když se švédský velitel Banér snažil podrobit
Saskou Kamenici a Freiberg. Tepličtí občané se uchýlili pod ochranu
hradu, avšak v květnu jej Švédové pod vedením Zdeňka z Hodic dobyli.
Pod Doubravskou horou vzniklo velké vojenské ležení, odkud vojáci pustošili
široké okolí. Na jaře 1640 byli Švédové vypuzeni ze země. Posádka na
Doubravské hoře se vzdala v květnu. Až do r. 1644 zde sídlili císařští
a pak byla pevnost opuštěna a odvezeny z ní všechny zásoby. Protože doba
byla příliš neklidná a panovaly obavy, že by se nepřítel při příštím
vpádu znovu zmocnil hradu, začal jej Maxmilián z Aldringenu bořit. Za měsíc
bylo zničeno opevnění na východní straně u vstupu, parkány a dvě
mohutné věže. Na západní straně byla zbourána obytná stavení a vypáleny
věže. Na severní straně byla odbourána polovina věže, část hradby a
bašta. Protože i pobořená pevnost by se mohla stát útočištěm nepřátelských
vojsk, nařídil v r. 1655 hejtman Litoměřického kraje Gottfried ze
Salhauzenu provést úplnou destrukci. Pak už zbyly z hradu jen holé trosky,
pouze sklepení a kasematy byly ušetřeny. Doubravská hora zůstala pustá až
do r. 1791, kdy si zde panský hlídač Josef Ritschel upravil kasematy na
obydlí. V r. 1884 provedl Edmund Clary-Aldringen na zřícenině značné
stavební úpravy. K malé hospůdce zřízené v r.1855 vybudoval v prostoru
dřívějšího rytířského sálu jídelnu a přistavěl další restaurační
místnosti. Zbytky západní věže byly přizděny do původní výše a
zakončeny špičatou střechou. Věž pak sloužila jako rozhledna. Současnost
V padesátých
létech patřil hrad již státu a byla zde provozována restaurase s Rytířským
sálem, kde se pořádaly plesy a večírky, součástí byla i zahradní
restaurace. Z nedostatku peněz nebyla prováděna prakticky žádná údržba
a hrad chátral, začaly se propadat střechy a stropy, provoz restaurace se
stahoval a zmenšoval, až v roce 1966 skončil v posledních dvou místnostech,
které byly ještě zachovalé.
Několik
let předtím, na jiném místě v n.p. Somet Teplice vznikl v roce
1959 radioklub, u jehož založení stálo asi deset zaměstnanců, vyznavačů
radioamatérského sportu v čele s Arturem Vinklerem. Zakrátko začalo
do radioklubu docházet mnoho dalších nadšenců, kteří zde nebyli zaměstnáni
a to vyvolávalo v é době nemalé problémy. Když přišlo v roce
1963 nařízení, že všechny zájmové a sportovní organizace musí opustit
výrobní závody, začalo hledání náhradních prostor. Tehdejší národní
výbor nabídl opuštěný objekt na Letné a chátrající hrad Doubravka.
Není bez zajímavosti, že v té době byl již připraven demoliční výměr,
protože padající stropy a hroutící se zdi ohrožovaly zejména děti,
které tyto nebezpečné rozvaliny s oblibou vyhledávaly. A protože pro
vysílání potřebují radioamatéři co nejméně elektromagneticky nerušený
prostor, byla volba jednoduchá: jdeme na Doubravku. Stěhování do tří místností
věže proběhlo v květnu 1963. Byla zřízena klubovna a operátorka
pro krátké a velmi krátké vlny. Zasklily se okna, postavily antény a činnost
mohla pokračovat.
V
r.1966 převzal celý objekt radioklub, tehdy začleněný do Svazu pro
spolupráci s armádou. Začala I. etapa výstavby, která spočívala v obnovení
místností v levé (západní) části hradu, bylo zřízeno ústřední
topení, omítky, opravena prejzová střecha. V té době měl radioklub
již asi 80 členů a prostředky získával nejen z dotací, ale zejména
vlastní výdělečnou činností – jednalo se hlavně o stavby,
rekonstrukce a opravy rozhlasů v obcích a školách. Bylo zjištěno,
že je daleko snadnější vydělat peníze a zaplatit z nich třeba zedníky,
než se učit všem možným řemeslům.
Po
ní následovala II. etapa výstavby, byl obnoven Rytířský sál, kotelna,
rozšířeno ústřední topení, provedeny terénní úpravy. Výdělečná
činnost nabývala na důležitosti, rekonstrukce vyžadovala značné prostředky.
Proto začala III. etapa, ve které se stavěly další prostory pro podnik
Radiotechnika, který se zabýval už nejen rozhlasy, ale hlavně konstrukcí
vysilačů, přijímačů, zdrojů, antén a měřidel pro radioamatéry.
Psala se osmdesátá léta, v Radiotechnice pracovalo téměř šedesát
lidí, radioklub měl 210 členů. Po sloučení Radiotechniky s Elektronikou,
dalším podobným podnikem v Praze, se činnost na Doubravce postupně
ukončila, bylo méně peněz, činnost začala stagnovat. Paradoxně k tomu
přispěl i tehdejší rozvoj techniky, nástup generace počítačů a v posledních
letech i mobilních telefonů.. Navazování spojení již nemá tak tajemný
a romantický nádech, omezilo se konstruování zařízení, protože ho lze
bez větších potíží levně koupit a hlavně zájem mladých nadšenců se
soustředil na počítače, programování, později hry a telefony. Stav členské
základny klesl na asi dvacet členů, prostředky získané výdělečnou činností
v založené s.r.o. a z pronájmů stačily sotva na nutnou údržbu
hradu.
Aby
toho nebylo málo, radioamatéři potřebují k práci na velmi krátkých
vlnách nejen operátory a zařízení, ale i být co nejvýše. Je
nemyslitelné zúčastnit se některého závodu a nebýt na horách. A tak
byla v sedmdesátých létech zakoupena rozpadající se chalupa na Cínovci
v Krušných horách, postupně zbořena a postavena nová, s věží
pro antény. Od původního záměru vybudovat zde vrcholové středisko mládeže
v rádiovém orientačním běhu bylo sice na čas upuštěno, ale budova
se stále pravidelně využívá pro radioamatérské závody.
Další
součástí činnosti radioklubu je radiový orientační běh (ROB). Ing. Jiří
Suchý získal v této disciplíně titul mistra Evropy, je zde i několik
mistrů republiky. Vzhledem k pohybové aktivitě je oblíben zejména u
mládeže (začíná se od věku 8-10 let), během sezóny probíhají
pravidelné tréninky a zdokonalování fyzické kondice. Členové oddílu
ROB kromě sportovního zápolení organizují jako pořadatelé řadu soutěží
až na mezinárodní úrovni.
Nyní
je část aktivity radioklubu zaměřena také na nový a dosud neznámý směr,
vyhledávání a repasování historických zařízení – vysilačů, přijímačů,
měřicích přístrojů ap., pocházející i z první poloviny minulého
století, dokladující vývoj tohoto oboru.
Součástí
radioklubu byl i hi-fi klub, zaměřený na špičkový poslech hudby v Rytířském
sálu. Vzhledem k současnému rychlému pokroku je to možné i v domácích
podmínkách a tento druh činnosti již ztratil význam a není o něj zájem.
Ale může se rozvinout podobným směrem, třeba na promítání amatérských
videozáznamů nebo filmů.
Protože
radioamatérská činnost je úzce spojena s elektronikou, je dalším směrem
činnosti radioklubu výpočetní technika a programování. Existuje zde připojení
na internet, podle potřeby jsou organizována krátkodobá školení obsluhy
počítačů a programování. Počítače se již běžně používají pro zápis
spojení při radioamatérských závodech, jejich potvrzování a pro
komunikaci prostřednictvím packet radia.
V současné
době nastoupil do radioklubu nový směr, přilákali se radioamatéři z teplicka,
takže počet členů se zvýšil na šedesát. To je velmi pozitivní, jedná
se o zkušené operátory se zájmem o aktivní sportovní činnost, před
kterými stojí slibná budoucnost. Teplice
11. května 2005 Ing.
Ladislav Vais
|
||||||||||||||||
|