Podařený mikrovlnný večírek

UHF contest 2002

Každý vícepásmový závod, na který vyjedeme, je něčím větší, než ty předchozí (povětšinou množstvím techniky, někdy i škodami na tranzistorech, elektronkách či na nádobí v blízké hospodě…). Tentokrát jsme opět sami sebe nezklamali a vzali s sebou více harampádí, než minule.

Největší troškou (spíše hromadou) do mlýna přispěl Emil OK2UZY. S jeho přispěním (přesněji: jen díky němu) jsme mohli do aut přiložit kromě jiného zcela zrekonstruované zařízení na 13cm, které mělo ve formě vrabčího hnízda premiéru o Polním dnu. Nyní mělo krom kompletně nově udělané mechaniky i zbrusu novou parabolu. Největším otazníkem však pro všechny zúčastněné bylo zařízení na 10 GHz, které se Emilovi podařilo rozchodit v laboratorních podmínkách teprve pár dní před závodem a „ostrý start“ ho teprve čekal. Zázrak techniky ležel dokonale maskován skříňkou od stařičké VR-22 na zadním sedadle červené audi a hýčkali jsme ho pohledy jak alkoholik láhev rumu za výkladní skříní. Jen nápis TESLA, neodstranitelně vyrytý do hliníkového profilu tmavě zelené ošoupané skříňky, prapodivně kontrastoval s čnícím vlnovodem a nápisem 10GHz na vedle ležící parabolce.

Jako již tradičně jsme pro tento závod „obsadili“ contest QTH Chrudimského radioklubu OK1KCR. Hoši z „KáCéeRky“ nám poskytli dokonalé zázemí na své kótě Vestec. Pokaždé se musí upřímě bavit při pohledu na partu bláznů, kterým nestačí jeden stožár, jímž je vysílací stanoviště opatřeno. Podobně je tomu při pohledu na auta ověšená nespočtem hliníkových „hrábí“, ze kterých pak nejroztodivnějšími kombinacemi při skládání vznikají ty nejprapodivnější a nejpozoruhodnější anténní systémy. Určité paradoxní dokonalosti již systém stožárů, antén, rotátorů, přepínačů, krabiček a kabelů dosáhl před 1/2 rokem, kdy si sám autor celého nápadu kterak systém pozapojovat a obohatit o další kilogramy zdánlivých zbytečností, musel namalovat mapu formátu A3, aby se ve vznikajícím perpetuum-mobile vůbec ještě vyznal (a dokázal jej zapojit… :-D) ).

Pomineme-li několik drobností, podařilo se nám v Brně nezapomenout prakticky nic důležitého. 110 kilometrů od domova je totiž hloupé zjistit, že chybí mikrofon od transceiveru... Tentokrát ale chybělo doslova jen několik prkének a špagátků. O největší vzrušení se tedy postaral až tým „C“ vedený Emilem OK2UZY, který kompletoval „mikrovlnnou anténní farmičku“. Stožárek se dvěma velmi sympaticky se tvářícími zařízeními jsme totiž vztyčovali s takřka posvátnou úctou. Naopak tým „A“ pod vedením OK2PMA nevyjádřil při erektování hlavního stožáru pro 70cm ANT dostatečnou bohabojnost a byl za to ztrestán lehkým ohnutím celé konstrukce. Stožár pak po vztyčení vypadal, jako když do něj v polovině jeho výšky narazí pomatený Usáma v „ultralajtu“.

Protože se během stavby „nic zvláštního nestalo“, muselo to zákonitě přijít až před závodem, nebo během něj. Protože jsme ale měli „zaděláno na výsledek“ (jak to dopadlo viz níže), modlili jsme se, aby „to“ přišlo už před contestem. Vlastně jsme si přáli, aby nějaká pohroma přišla, protože když přijde včas, tak ji ještě stihneme řešit. Krom toho bylo podezřelé, že se dosud nikdo neopil. Skutečná tragédie však nakonec opravdu přišla. Někde uprostřed toho lesa stožárů a antén (na 70cm jsme použili kromě hlavní ANT i dvě pomocné soustavy na příjem, sólo stálo 23cm pracoviště, zvlášť mikrovlnný stožárek se dvěma parabolkami a kousek vedle „rezavé ščagél“ s KRCkou na PR) nám ohluchly dva ze tří 70cm předzesilovačů !!!

Stavěcí čety se proměnily v demoliční a začala se hrát hra „auf – nieder“ oblíbená obzvláště u služebně mladších absolventů vojenské základní služby. Stožáry se stěhovaly nahoru a pak zase dolů po náhodných drahách a „páni opraváři“ si hráli „na hluchýho“. Tato vysoce sofistikovaná hra je určena především pro vysokoškolsky vzdělané autory SMD konstrukcí – během ní dochází k „opravování“ nechodícího LNA následujícím způsobem: Autor přiloží ucho k LNA, zašklebí se jako když mu někdo vypíchne oko molitanovým klackem a vzkáže po svém asistentovi (další vysokoškolsky vzdělaný konstruktér):

„Ať zaklíčuje!“

„Co?“

„Ať zaklíčuje !!! Tichóóó´...!“

Načež asistent prvního inženýra vyběhne směrem k budově vysílacího pracoviště, tuto oběhne a zmizí v ní. Když se nevrací, první inženýr vyšle připravené zálohy k pátrací akci – ta je úspěšná a SAR team (Search and rescue = najdi a zachraň) přivleče asistenta zpět:

„Zaklíčoval?“

„Jo...“

„To není možný...“

„Je to možný...!“

„Já nic neslyšel, relé si necvaklo...“

„...hmm...“

„Ať zaklíčuje eště jednou.“

Scénka se opakuje jen s tím rozdílem, že SAR team není k nalezení a asistent prvního inženýra se vrací po drobné prodlevě způsobené zastávkou u ledničky zpět zcela samostatně.

„Myslím, že sem něco slyšel, ale nejsu si jistej...,“ dí první inženýr.

„...mmm...“

„Ať zaklíčuje ještě několikrát...“

Během následující akce byl SAR team nalezen u ledničky a ztracen 3 inženýr, který do té doby odborně klíčoval v rytmu dle dodaných pokynů.

„To jsem blázen, jak to, že to necvaká, asi su hluchej...,“ brble si pod neoholené strniště první inženýr.

„Já vím, co tomu je,“ povídám.

„No to su zvědavej, ..., co tomu teda podle tebe je? Ha?“

„Je to polámaný,“ směju se a utíkám z dosahu případně letícího lepáka.

Třetí inženýr (klíčovací) se vrací z WC.

První inženýr mezi tím demontuje skříňku s LNA:

„Musím bejt hluchej, zapojený je to dobře... Ha! Teď to cvaká !!! Jak to? Někdo klíčuje? Kdo?“

U klíče sedí SAR team.

„Ať neklíčuje!“

SAR team se uraženě vrací k ledničce a trénuje – pátrá po čemkoliv, co by se dalo sníst.

„Ať klíčuje!“

SAR team zmizel. Se salámem.

„Relé klíčuje, ale nějak potichu,“ uzavírá „opravu“ první inženýr.

„Řekl bych, že klíčuje málo nahlas...,“ přizvukuje mu jeho asistent.

„Jakoby bylo spínací napětí nízké,“ mudruje třetí (klíčovací) inženýr.

„Asi bylo blbý schéma, ... , ale doma to chodilo!“ vykrucuje se první inženýr.

Nad „opravou“ dalšího LNA se rozvinula pouze akademická debata, neboť jeho autor nehodlal pro nedostatek skutečně funkčních asistentů hru „na hluchýho“realizovat.

SAR team se ten večer jako jediný nasytil. Salám byl ale prošlý a byl určen ke krmení vytrvale žebrajících sousedovic psů.

Závod jsme zahájili bez LNA a bez jednoznačně určeného hlavního operátora 23cm pracoviště. Pochopitelně – nikomu se do promrzlého favorita stojícího na větrné hůrce s otevřeným okénkem (pro ruční otáčení ANT) nechtělo. Po téměř 20ti hodinách provozu, kdy vše fungovalo jak mělo, se objevil Rain Scatter. Na 10 GHz jsme upiplali OE stanici i když jsme byli odtočení o 45°! Fascinující zážitek. Toto pásmo pro nás bylo vůbec úplnou premiérou, takže jsme pouze sbírali zkušenosti. Skutečný sprint jsme nastoupili v posledních 4 hodinách, kdy jsme tak trochu „zúročili“ to, kterak jsme si provoz na 13 i 3 cm do té doby ošahali. Do poslední minuty závodu jsme pak vychutnávali ten slastný pocit, že se „tentokrát nic neposr...“. Až na ten ohnutý stožár... Patří klukům z KCRky. To bude stát ještě hodně piv...

Výsledky po sečtení, odečtení, vynásobení a podělení (se o úplatky ve formě piv):

70 cm: 3. místo (historicky nejlepší umístění a bodový zisk v závodech 1.reg IARU)

23 cm: 8. místo (historicky nejvyšší bodový zisk)

13 cm: 4. místo (historicky nejlepší umístění a bodový zisk)

3 cm: 3. místo (historicky nejlepší umístění a bodový zisk)

MČR: 4. místo (historicky nejlepší umístění v jednom závodě)

Podařený mikrovlnný večírek

UHF contest 2002

Petr OK2VOP