Reportáž psaná na contestu
UHF Den Rekordů 2001
Reportáž psaná na contestu
UHF Den Rekordů 2001
UHF Den rekordů
aneb událost vpravdě historická
Málokterý závod zanechal v našich radioamatérských dušičkách takové kladné pocity, jako právě ten o prvním říjnovém víkendu. UHF část Dne rekordů nás totiž vyprovokovala k tomu, abychom se po řadě předchozích kotrmelců, provázejících snad každý letošní závod, vybičovali k většímu předzávodnímu úsilí. A tak díky nasazení mnoha lidí se nám podařilo nejen opravit závady z minula, ale mílovým krokem postoupit kupředu i s kvalitou naší techniky.
Kdo jen trochu chápe úskalí organizace takového molochu lidí a věcí, který se nám nakonec na kopec podařilo dostat, jistě vynaložené úsilí ocení. Vyjeli jsme totiž se třemi pásmy: 70, 23 a 13 cm. Když si pomyslím, že ještě před dvěma lety byla pro nás “se
dmdesátka” jen nesplnitelným snem, usměji se nad relativitou času.“Ten krám je ve srovnání s konkurencí opravdu tak leda na parádu,” bědoval na minulém závodě Pavel 2PPK, jehož krásný TRCVR byl schopen dodat pouhopouhých 30W svého továrního výkonu. Ponejvíce popuzen však byl asi ve chvíli, kdy se nám dařilo na 23cm dělat QSO na výzvu a “tahat” stanice dolů na sedmdesátku. Třiadvacítka, jejímž autorem je (za přispění DB6NT) taktéž Pavel 2PPK, tedy chodila s cca 35W relativně lépe. Jen třináct centimetrů se doslova ani neohřálo, neboť zařízení mělo od počátku při vysílání menší odběr než při příjmu a “to už samo o sobě jest podezřelé, respektive na hovno,” okomentoval Libor 2ZO.
A tak jsme museli začít řešit věci pěkně od podlahy. Na prvním místě byl problém s výkonem na 70 cm. Náš slovutný vedoucí operátor Pavel 2PMA doma potajmu rozbil prasátko s nápisem “Na nové auto” a po nemalých peripetiích si z DL přivezl s předstihem dárek pod stromeček v podobě 300W lampového konečku. Protože Murphy definoval známé kritérium o pravděpodobnosti závady, bylo nutno na závod zajistit i konec náhradní. “Ty si nedáš pokoj, votrapo,” reagoval s poťouchlým tónem v hlase Emil 2UZY, když jsem ho přemlouval nejen k zapůjčení jeho HOME-MADE PA, ale taky záložního RIGu. Nakonec ho příslib, že v případě zimy bude moci přespat v blízkém hotelu, přesvědčil a slíbil půjčit i sám sebe.
Třiadvacítka si zasloužila též nemalou dávku pozornosti. Věnoval jí ji Pavel 2PPK, který to neskutečné vrabčí hnízdo včetně různých hejblat, kabelů, konektorů a ventilátorů našlapal pod tlakem do úhledné krabice, do které by se možná za jiných okolností vešel pár lyžařských bot.
Na třináctce ležel dnem i nocí Milan 2HME. Vynašel sice důvod, proč si postavila hlavu, ale protože töto pásmo má od “stejnosměrných zapojení typu 144 MHz” údajně daleko, šlo to poněkud pomalu. Výsledkem pak bylo několikanásobné zvýšení výkonu v řádu jednotek mW s výhledem na několik rozpracovaných předbudičů, budičů a koncových stupňů.
Protože nás lákalo odjet contest z QTH nějaké TOP-TEN stanice, do
mluvil Pavel 2PMA kótu Vestec (700 mnm) nedaleko Chrudimi, odkud “jezdí” 2metrové závody OK1KCR. Od Brna bratru 110 - 150 km, jak to kdo kudy vezme.“Na tři pracoviště budeme muset postavit opravdu silnou bandu,” povídám takhle u piva Liborovi 2ZO. “Na dvě a půl,” upřesňuje Libor a myslí tím ještě na ne zcela dokonalou třináctku. V takovém případě je vždy spoleh na Jarka 2PRF. Jeho jmenovec Jarek 2BJL však doma propustku nedostal a tak nás tedy moc nebylo. Museli jsme tedy jen doufat, že se na místě samém Libor s Jarkem nevypraví zlikvidovat zásoby lihovin v tamní restauraci, neb by místo vysílání byl každý jeden z nich okolo půlnoci tvrdej jako límec.
Na poslední chvíli se podařilo získat příslib účasti Martina 2MNL, který se sice uvolnil ze spárů YL v Brně až v neděli, ale zafungoval alespoň jako velmi qalitní a spolehlivá demoliční četa. Stejně tak přislíbil účast i Petr 2CRT, který jel naopak z Prahy, resp. až od hranic s DL, kde byl na inspekci u OK1KIR. K nám dorazil nad ránem a po 15 minutách ho odvolali do práce. “Tak sem teda pomoh´, co?,” poznamenal, a zamířil zpět ku Praze.
Murphy si na nás udělal jako obvykle čas. “Anténa ladí brutálně někde úplně jinde,” zděsil se Pavel 2PMA poté, když se bezmála desetimetrový hrábě podařilo namontovat na 15metrový stožár a celé monstrum v potu tváře vztyčit. “Všechno máme náhradní, anténu nikoliv!!!” “A vod čehu tu máte mě, ha?,” rozsekl to Petr 1FRG, výstižně též přezdívaný dle sufixu Fernet-Rum-Griotka, jinak též zástupce domácího radioklubu, delegovaný na celokontestový dozor. Pod velkou hromadou aluminiového harampádí ležícího u klubové vysílací boudy pak vyhrabal postarší yaginu obstojné délky a po dvou hodinách nezbytných úprav byla tato náhražka přichystána k použití.
Murphy byl však neúnavný. Hned první spojení na 23 cm dalo tušit, že něco není v pořádku. “Že by to bylo tím, jak SE TO PŘEPÓLOVALO?,” brumlal si pod neexistující fousy Pavel 2PPK. “Je to hluchý jak bába Dymáková!!!” Uprostřed stanu, stojícího uprostřed louky (kam mimochodem přijel před chvílí jakýsi zemědělec, že se máme vystěhovat, neb jde séct trávu), začal postupně rozkládat na prvočinitele to, co celý měsíc pečlivě a opatrně skládal do jedné bedny. Když se propracoval k poslednímu dílu a tento rozebral prakticky na součástky, zjistil, že jest nutno vypájet SMD vstupní tranzistor. Narychlo ohnutá speciální SMD smyčka a trafopájka vykonaly své a vypájené eNeeECeečko spadlo do udupané jeteliny. “Ježiš, lidi, najděte ho,” bědoval nešťastný technik. Po několika minutách byl ztracený “šušeň” nalezen
, proměřen a zahozen. Na jeho místo putoval kondenzátor 10nF.Murphy se vzápětí přestěhoval na pracoviště 70 cm. Pro začátek závodu jsme použili jako PA ono HOME-MADE de OK2UZY a již po několika desítkách spojení v něm vyhořelo klíčování. Blesková rozborka odhalila defektní KF-517. Murphy musel být hodně naštvanej, neboť 2PPK sáhl bleskem do kapsy a se slovy “opatrně, jinou nemám!,” vytáhl náhradní. Murphyho pomsta přišla po osmi hodinách, kdy tento PA za doprovodu malého ohňostroje jisker vyhořel definitivně. Ani tentokrát nás však nedostal - 2PMA vytáhl svůj novoučký PA a za 5 minut se jelo dál...
Mezi tím se Murphy pokusil doběhnout Jarka 2PRF. Poslal jej do lesa s toaletním papírem a pokoušel se ho donutit ruličku vypotřebovat. Po několika hodinách vyhrál Jarek - měl totiž ještě ruličku náhradní. Ale chudák Jarek, ještě ani druhého dne odpoledne s ním nebyla kloudná řeč.
Zlatý hřeb contestu však teprve nadešel: historicky první QSO na 13 cm. Stálo nás tolik energie, jako jindy celý večer v restauraci. Nejtrpělivější protistanicí byla OK1KLL/p jejíž operátor byl ochoten vyčkat, než se sami naučíme s tou strašlivou horou drátů a krabiček (jen samotný reproduktor byl větší než transvertor) vůbec pracovat. Autor tohoto provizorního monstra ležel tou dobou v posteli a polykal paraleny. My leželi v drátech a málem polykali andělíčky.
“Tak už na té třináctce vysílejte !” opakoval podezřele klidným hlasem o jedno pásmo níž operátor protistanice. “Vždyť my ale vysíláme...!,” opáčil jsem mu několikrát, až jsem jej téměř přesvědčil, že chyba je na jeho straně. Po dvaceti minutách marných pokusů protistanice navrhla: “Mám ten dojem, že tam něco tuším, zkus to VÍC PROMODULOVAT !!!” Zhluboka jsem se nadechl a začal jsem “modulovat” tak, že se v okolních obcích začali sbíhat dobrovolní hasiči ke zbrojnicícm, tušíc blížící se přírodní katastrofu. Z blízkého okolí vysílacího stanu se obratem seběhlo několik amatérů, neboť se domnívali, že uvnitř někdo někoho vraždí. S užaslými výrazy ve tvářích sledovali pokus o první akustic
ké spojení na vzdálenost 80 km. Kdyby OK1KLL/p otevřel okno a nastražil uši, patrně by se to povedlo.“Něco tam slyším, ale je to slabý,” degradoval bezelstně vyslovenou větou moji pětiminutovou snahu trpělivý operátor na druhé straně. Kompletně celá osádka naší mikrovlnné skupiny se svalila na zem a začala se řehtat. Nic netušící protistanice v tu chvíli volala na spodním pásmu marně - nikdo jí v tu chvíli nevěnoval nejmenší pozornost.
Až jsme se kompletně vyřehtali a byli schopni alespoň udržet mikrofon, pokračovali jsme v úsilí spojení dokončit. “Zkuste zprovoznit to CW !!!,” navrhnul OK1KLL/p. Rozhodli jsme se tedy pro nemožné a začali experimentovat s kabeláží, ale nová sestava nás odmítla poslouchat. “Pokusíme se to protlačit v CW, ale na SSB,” chopil se aktivity Libor 2ZO, uchopil mikrofon a pokusil se do něj cosi zapískat. Vyšlo z něj však pouze několik zvuků, připomínajících propíchnuté nafukovací lehátko. Musel jsem odejít. Ti, kteří se rozhodli Libora rozesmát, byli nakopnuti do hader a byli odejit
i též. Po dalších patnácti minutách napnutého očekávání se ze stanu ozval řev, jako když dá Sparta gól ve finále Ligy mistrů: “Uáááááááááá!” Ze stanu vyběhlo cosi. “Ááááááááááááááááummmm!!! Minulo mě to. Byl to Libor a v ruce držel láhev rumu. “Je tááááááááám. Je to tááááááám!!!” mával v mírném pokleku rukou jak Jágr, když dá Haškovi blafáka. Vzápětí z něj vypadlo, že se skutečně propískal k našemu historicky prvnímu spojení a že se hodlá opít.Do konce závodu se pak již nic zajímavějšího nestalo. Za zmínku snad stojí jen fakt, že jsme se pro tento závod rozhodli použít značku OL6R, kterou jinak používáme spíš ke krátkovlnné aktivitě. Výsledkem bylo to, že někteří tradiční potížisté, kteří si během závodu stěžují na “rušení”, si tentokrát nestěžovali (pro upřesnění - nestěžoval si nikdo). Opět jsme se tedy utvrdili v názoru, že tyto nesportovní protistanicíce neruší náš signál, ale spíš naše značka