Reportáž psaná na contestu
1, Subregionální závod 2000
Možná právě proto, že se nám podařilo při
contestech zažít již několik skvělých sněžných bouří, se chystání 1. subregu
2001 neslo ve znamení obrovských příprav, zaměřených především na obranu proti
nízkým teplotám. V záplavě organizačních mailů, které se lavinovitě šířily mezi
jednotlivými účastníky akce, nechyběly varovné informace na téma předcházení
omrzlinám či kterak tyto léčit, sezam nutných oděvů zabraňujících smrti mrazem,
nebo postup při oživování umrzlých osob.
Výsledkem mohutné předodjezdové horečky byla
jedna horečka opravdová, která si vybrala za svůj cíl našeho šéfoperátora Pavla
2PMA. Jelo nás tedy o jednoho méně, ale nakonec to bylo jen ku prospěchu
organizačnímu schematu, podle kterého nám do vozidel, už tak přecpaných k
prasknutí, jedna osoba neustále přebývala. A tak nás na kopec nakonec vyrazilo
v sobotu ráno celkem 8: Jarda 2BJL za volantem služební felicie, Pavel 2PPK
kočírujíc svoji narychlo oživenou stodvacítku, Jarek 2PRF ve svém formanovi
důvěrně nazývaném podle jeho espézetky OCLíček, 2VOP zásobený oděvy a jídlem na
několik měsíců pravé sibiřské zimy, Libor 2ZO zahřívající Katku 2MND, Petr 2CRT
obtěžkán úkolem zorganizovat chod 70cm pracoviště a Roman 2CRC o překot
bombardován nespočtem deprimujících varování na téma "tys tam ještě zimu
nezažil, ale počkej, ty uvidíš…".
Jako cíl jsme si stanovili místo zvané kóta
Studnice - pod horním stožárem. Z hlediska lokátoru to nebyla oproti minulým
letům žádná změna, ale naše faktické putování po brcích a vyvýšeninkách v rámci
jednoho čtverce tak dostalo své x-té pokračování.
Ačkoliv jsme byli domluveni, že nám se stavbou
stožáru a hlavně s vynášením materiálu na kótu vypomůže parta radioamatérů z
Brna-Bystrce (Aleš 2JEC and company) a s demontáží zase Jirka 2WY, museli jsme
počítat skutečně s nejhorším. Vysíláme přece z místa, které je meteorology
prohlášeno za jedno z počasím nejzmítanějších v republice. Proto jako jedna z podmínek
pro řidiče bylo obstarání sněhových řetězů.
Nekonečná sněhová pláň, která nás několik set
metrů pod kótou uvítala, nás naplňovala drobným pesimismem. "To se
projede," pronesl klidným a téměř podezřele rozvážným hlasem Jarda 2BJL.
"Tak to se teda neprojede," vyskočil do opozice Pavel 2PPK. "To
jo, to jo," zachoval neutrální stanovisko typicky zádumčivým tónem Jarek
2PRF. Tato krátká porada řidičů nepřinesla žádný výsledek. Úkolem bylo dopravit
veškerý materiál od silnice až na kótu a v tom nejhorším případě by to
znamenalo vláčet se s několika metráky věcí sněhovými návějemi 400 metrů do
kopce. Pokud by byl některý z řidičů dost velký blázen, pokusil by se prohrabat
závějemi až nahoru - sedm párů paží a osmý za volantem by tam alespoň jedno
auto musel po několika hodinách dřiny dostat. "Jo, a kdo bude vysílat,
když pak budou všichni ležet celej večer bradou vzhůru a popadat dech,
he…?," pokusil se situaci rozetnout Pavel 2PPK, pokukujích po očku po své
stodvacítce, které stačila k utonutí ve sněhu deseticentimetrová vrstva
prašanu. "No, já to vidím takhle, vy se tady hádejte a já jedu
nahoru…," procedil skrze zuby Jarda 2BJL, kterému se mezi tím podařilo v
poněkud komickém podřepu u předního kola služební felicie úplně zamotat zcela
nové sněhové řetězy do takové podoby, že by výrobci hlavolamů zbledli závistí.
Panensky nedotčená sněhová plocha, mírně šikmo
směřující k vrcholu kopce, přestávala po chvíli býti panenskou. Se sveřepou
odhodlaností se do ní zakously řetězy na předních kolech "feldy" a
jaly se ji postupně přeorávat. Zprvu létal sníh, později tráva, pak drny a
nakonec i hromady hlíny. Sněhové řetězy devastovaly nadloží i podloží, rušily
biologickou rovnováhu krajiny, ničily chráněné druhy trav a bodláků zakrnělých
pod sněhovým příkrovem a po několika minutách, kdy motor vozu řval svoji
zoufalou píseň beze slov na celou sněhem pokrytou a v tichu se topící Vysočinu,
se řetězy prokousaly do míst, kde už byly úplně na prd. Supící technice se
postavila do cesty matka příroda ve formě nenápadné závěje.
"Tak kde jsou ty lopaty? První družstvo levá
kolej, druhé družstvo pravá kolej, menedžment sledovat a korigovat osu
postupu!," ozvaly se rázné povely (2VOP), které měly za úkol zastrašit
bílého nepřítele. Ten se ale nedal a tak dvoučlenné první družstvo (2CRT+2CRC)
s lopatou na sníh a jednočlenné druhé družstvo (2VOP) s plastovou lopatkou na
smetí začaly před koly zahrabaného velitelského vozu pomalu bagrovat
rezistující hmotu a z ní vykrajovat úhledné kostky. Postupně začala ve stráni
vznikat malá dálnice. Tento postup si pak vzpouzející se příroda vynutila ještě
několkrát, a tak náhodní běžkaři nevěřili vlastním očím, když projížděli napříč
bílou plání, uprostřed které se několik šílených bláznů pokoušelo centimetr po
centimetru protlačit sněžným masívem odnikud nikam zapadenou felicii obtěžkanou
jakýmisi rourami.
Snaha o ulehčení práce se po delší dřině
vyplatila - všechna tři vozidla jsme násilím dopravili do poloviny kopce. V tu
chvíli dorazila i slíbená čtyřčlenná posila z Brna. Po nezbytném uvítacím ceremoniálu
včetně pózování fotografům posilový team vybalil sáně i boby a jal se sledován
notně vyjevenými lyžaři dopravovati výstroj zbývajících 120 metrů vzhůru ku
kótě.
Stožáry i stan jsme pak navzdory velké personální
účasti postavili, jako již tradičně, takřka současně se začátkem závodu a 1.
QSO tak bylo opožděno o dobrých 20 minut. Sedmdesátkové pracoviště se rozjelo o
dalších 20 minut později.
Očekávaná sněhová bouře sice nepřišla, ale
katastrofy na sebe nenechaly příliš dlouho čekat:
- krátce po začátku závodu vyšlo najevo, že PA
300W psychicky nezvládá rozmary centrály, které při nárazovém odběru při CQ
trvá vždy chvíli, než "dožene" zvýšený odběr zvýšením výkonu; PA bylo
tudíž posláno ad acta…
- napěťové ztráty na vedení 220 V byly natolik
velké, že jsme především při CW provozu vysílali i v pásmu nanometrů tím, že
nám v rytmu CQ pohasínalo veškeré osvětlení…
- po půlnoci vítr utrhl několik kolíků od stanu,
strhl plátěný přístřešek před stanem, částečně zdemoloval hliníkovou nosnou
konstrukci a chystal se odnést i celý stan
- stejný vítr nás utvrdil v tom, že když
postavíme stříšku nad centrálu proti západnímu větru, přijde vichr od východu
- kolem třetí hodiny ranní, kdy to s výsledkem
začalo vypadat VELMI nadějně, se začalo nebezpečně zvyšovat PSV, až se
došplhalo k neuvěřitelným hodnotám a na několik hodin jsme museli závod úplně
přerušit a zbytek už dopiplat s 10 W (kolik z toho mála antény skutečně
vyzářily těžko říci…)
- na 70cm to chodilo podezřele málo, asi byla
někde chybička…
Poněkud silně rozmrzelí jsme vyčkali příjezd
Jirky 2WY, kolektivně jsme si mu postěžovali, vyplakali na ramínku a začali
balit. Cestou domů už nás žádná katastrofa nepotkala - vlastně ano, ztratil
jsem tři ze svých čtyř rukavic..