Den Rekordů (VHF část) 9/00

Po dlouhé době jsme vyjeli na kopec jen s jedním pracovištěm. První část Dne Rekordů je totiž jen „dvoumetrová“. Shodou okolností se nám podařilo dát dohromady (co do operátorů) takřka hvězdný tým. Kromě Pavla 2PMA, který musel doma plnit otcovské povinnosti, přijel Pavel 2PPK (ten nechyběl snad od doby, co já osobně pamatuju), Jarda 2BJL, Jarek 2PRF, Libor 2ZO, Jirka 2WY, Jirka 2BQY a já 2VOP. Nedorazil oproti očekávání Michal 2IGG, který pod záminkou přípravy na zkoušku nejel a pak vyrazil za holkama. Zkoušel pak závod odjet z domu, dokonce (s ohledem na QTH, QRP a TRX) s velmi slušným výsledkem.

Postavili jsme, jako už ostatně v poslední době skoro vždy, „jen“ dvojče nad sebou do výšky 20 m (2x 11el Yagi). Ačkoliv se jednalo o závod výjimečný tím, že je monobandový, s jedním stožárem jsme se nespokojili. Jako obvykle jsem (OK2VOP) vymyslel něco navíc, co nám „zjednodušilo“ práci - cvičnou stavbu malého Magirusu. Na ten jsem hodlal upevnit jakousi 70 cm Yagi ku potřebě zkušebního provozování PR, respektive DX clusetru. Po hodině práce, kdy jsme docílili toho, že stožár sice stojí, anténa je připevněna, svod jest připojen, počítač nastartován, reinstalován, resetován, přenastavován, snad i formátován a nakonec přinucen spolupracovat, vyšlo najevo, že neslyšíme žádný nód. Vlastně - slyšeli jsme hned dva (na každém pásmu jeden a každý jinou rychlostí a z jiného státu a směru, takže jejich postupné zkoušení bylo spíš zuřivým bojem s přírodou a YAM modemem...), ale žádný nás pořádně nechtěl přijmout, zato nás krátce po úspěšném connectu vždy s chutí vykopl.

„Tak zprovozni ten svůj slavný DX cluster,“ děl s jasnou nadějí v hlase Pavel PPK.

„Von ňák není na hárdu, nevim, kam se poděl,“ uzemnil jsem jeho optimismus. Sám nevím, jak se to mohlo stát, onen slavný software na špionáž DX spotů byl totiž instalovaný a odzkoušený na onom stařičkém notebooku dávno. Murphyho zákony jsou v takovou chvíli více neúprosnější, než Einsteinova geniální rovnice o vztahu energie, hmoty a rychlosti světla. Jenže Einstein zemřel jako oslavovaný génius, zato mě ukamenují jako bídáka, blesklo mi hlavou.

Ještě, že se objevil Jarek PRF, který před tím záhadně téměř beze slova zmizel. Stejně skromě, jako odešel, totiž v tu chvíli přinesl anténu, narychlo udělanou z několika centimetrů drátu a jednoho panelového PL konektoru. Slavná „šuplíková“ GP anténa putovala na vršek Magirusu, kde narychlo přiblemcána lepicí páskou sloužila skvěle až do konce contestu. A slyšela lépe, než ona Yagina. Všem se nám v tu chvíli vybavila chvíle z loňského UHF Dne Rekordů, kdy jsme sice vysílali na 5timetrovou 70cm Yaginu a jakýsi výkřik moderní techniky v podobě stroje za několik desítek tisíc korun, neslyšeli jsme však ani polovinu toho, co na příposlech z narychlo na kopci ohnutého dipólu (opět made by OK2PRF) a přes home-made transvertor.

Celý závod se tedy vlastně až do večera vyvíjel jako každý jiný. Někdo šel či jel na „jedno“ do hospody a zbytek závodil.

„Dlouho tady nebyla žádná delegace z protějšího kopce,“ nadhodil kdosi jízlivou poznámku. „To je fakt, už nám nikdo dlouho neštípal během závodu koaxy kleštěma,“ opáčil jiný hlas. Všichni jsme si v tu chvíli vzpomněli na několik více či méně legračních historek se zástupci jedné slavné kolektivky, kteří na nedalekém kopci dobývají pravidelně místa nejčelnější. A bez známek HAM spiritu se nevyhýbají ani takovým prohlášením (přímo na pásmu během závodu), jako „...to je naše Vysočina, my odsud jezdíme, tak nám sem nelezte ... z vašeho směru přes vás neslyšíme Maďary ... a jestli nevypadnete, vezmu svoji devítku a vlítnu na vás...!“

Protože nejednou své hrozby splnili a dorazili, naposledy dokonce opravdu se štípačkama v ruce a hrrrrr ke koaxu, nedělal si nikdo iluze, že by tomu mohlo být zrovna dnes jinak.

„Jede sem ňáký auto,“ ozvalo se krátce po setmění.

„To budou kluci z hospody...,“ odtušil kdosi od transcieveru.

„Ne, kluci z hospody přijeli před chvilkou, aby to tak byl...,“

A byl. Tedy, popravdě řečeno, nebyl to onen největší křikloun, ale v autě sedělo cosi, co silně předčilo naše očekávání, ba i naše bujné představy.

„Tak vy čur... nepřestanete, jo? Prasíte jako hovada, vy čur...,“ potácelo se TO z auta, vyrovnávaje chůzi nejistými pohyby pravé ruky s křečovitě svírajícím nedopitým lahváčem. Auto sice ze svých útrob vydalo další tři osoby, které se však spíše držely stranou a jak se později ukázalo, dva z těchto HAMů patřili k jisté severomoravské kolektivce a k začínajícímu genitálně-urologickému večírku se připletli spíš omylem.

„Takový hovada, jako ste vy, nejsou hovada, ale čur...,“ trvalo TO na svém obdivuhodně bohatém slovníku a zmateně kličkovalo směrem, kde opodál tušilo stan s naší vysílací aparaturou. Po nepříliš ladné křivce, kterou TO za úporného a nevěřícného civění nás všech přítomných opsalo na cestě k vysílacímu stanu, se nesl i lehučký závan alkoholového oparu.

„Neznám pro takový debily, jako ste vy, jiný slovo, než čur..., čur... a eště jednou čur...!“ opřelo se TO o stan a zaútočilo nekoordinovanými pohyby na ovládací prvky našeho TRXu. V tu chvíli jsme my všichni, do té doby notně zkoprnělí, vystartovali. S obdivuhodným klidem se nám podařilo vytvořit nárazníkové pásmo okolo našeho zařízení a i jinak mírně vznětlivý Libor ZO, který v tu chvíli seděl u mikrofonu, zvolil raději taktiku mrtvého brouka.

„Jakej tam máš výkon, ty čur...!,“ pokračovalo TO ve slovní ekvilibristice. Čtenář myšlenek by si u tebe moc nepočetl, blesklo mi hlavou. „A jakou tam máš kompresi?,“ zmohlo se TO konečně i na větu absentující vulgarismy.

„Výkon základní - to snad vidíš, že tam nemám hned několik samostatných konců jak vy. A komprese je podle údajů zařízení v normě,“ procedil skrze zuby Libor.

„Hele, hoď se do klidu a pomalu vodpádluj vod tohodle stanu,“ pokusil jsem se nekompromisním přístupem TO přesvědčit, aby přestalo dloubat do „točáků“ na čelním panelu půjčené FT 847, prskat zbytky piva na operátora, okupovat vchod do stanu a šířit alkoholový odér tamtéž. Individuum mě kupodivu poslechlo. Až později jsem si uvědomil, že od začátku celé zábavné show držím v levé ruce nedojezenou konzervu krůtího masa s vejci a v ruce pravé emerický vojenský nožík velikosti pomenšího kinžálu, se kterým jsem před příjezdem této personálně pestré delegace zoufale honil zbytky krůty po dně plechovky.

„Já vysílal i v Africe a tam sou pěkní čur..., ale takoví čur..., jako ste vy, tak takoví tam teda nejsou...,“ zhodnotilo TO během svého taktického ústupu celkovou situaci.

„To je mladej XY, syn vod XY (zde padlo jméno jednoho celkem známého OK2 HAMa a EME-mana),“ vysvětlil mi narychlo některý z přítomných. „Dělá na jistým ministerstvu a myslí si o sobě kdoví co...“

Mezi tím se vytvořila menší diskusní skupinka, kde si část naší výpravy vyměňovala názory s hlavním operátorem sousedské kolektivky na poněkud vyšší úrovni.

TO zamířilo po nedefinovatelné dráze směrem ke zmíněné skupince: „Kerej z vás je tady ten, ééé, Billy Ypsilon,“ vyslovilo se TO s maximální možnou mírou soustředění a s mírně povadlým pravým koutkem úst. Všichni zainteresovaní okamžitě odtušili, že alkoholový démon nehledá kowboye Billyho z ranče Ypsilon, ale pokouší se vyslovit značku OK2WY.

„Já,“ zaznělo hrdě z úst Jirky WY, z jehož úsměvu bylo možno okamžitě číst, že se začíná upřímně bavit. Jeho sklon k inteligentní legraci a vtipům všeho druhu je mimochodem všeobecně znám a proto bylo alespoň mě ihned jasné, kdo bude v následujících chvílích ten „pan Blbec“, a kdo bude akci režírovat.

„Ty? Tak tos byl ty? Takovýho kreténa sem eště neviděl. Ty nejseš kretén, takovýmu debilovi se dá říct akorát čur.., čur... a ještě jednou čur...,“ pokoušel se ohromit všechny přítomné podnapilý státní zaměstnanec. „Seš pěknej čur..., abys věděl!!!“

„A jako proč?“ kul Jirka železo, dokud se mu samo zahřívalo.

„Poněvadž si napsal to do toho zkur... paketu, čur... jeden!“

„A co jako?“ poposunul Jiřík dál debatu, o které už všichni zasvěcení věděli, kam bude směřovat.

TO zalovilo v paměti, aby si vůbec uvědomilo, co chtělo říct: „No to vo tom R., cos tam před rokem napsal, do toho debilního Fóra, že je jako hajzl, a tak.“

„Jó chlape, já tam napsal čistou pravdu o tom, jak nám přijel přestřihnout se štípačkama koax a jak se vůbec chová. Slovo hajzl ani žádný jméno v tom příspěvku nepadlo. Jestli si ho tam poznal a na základě popsaných skutků označil za hajzla, to už si vysvětli s ním. Je to tvůj kamarád!,“ ukončil Jirka debatu. Skoro se smutkem v hlase, neboť nezvané zlobidlo se lapilo do vlastní pasti daleko dříve, než mohla začít pořádná slovní přestřelka.

Zde zajímavá část celého extempore končí. Než TO odjelo, padlo ještě mnoho čur... a věřím, že brzy padl i on sám. Pro zájemce snad jen uvedu, že rozumná část sousedské výpravy nakonec zjistila, že vysíláme na stejné zařízení jako oni, notabene několikanásobně(!) nižším výkonem. Takže stížnosti se nakonec (opět) rozplynuly v kosmickém prostoru a závod mohl pokračovat.

Petr OK2VOP