Reportáž psaná na contestu


                                                                                                    Vánoční závod 1999

Vánoční závod ´99

 

Pokaždé, když se vracíme z Vánočního závodu, všichni svorně prohlašujeme, že „...to bylo naposledy, už mě nikdo nikdy v prosinci na kopec pod stan nedostane!“ V hlavách se nám krom čerstvých zážitků honí i drama roku ´96, kdy byly mrazy -20 °C a někteří měli omrzliny ještě v únoru. A přece nakonec zase jedeme.

Stejně tomu bylo i tentokrát. Za těch 12 měsíců od posledně nám docela otrnulo a tak jsme se hrdinně vydali ráno po Štědrém dnu opět vzhůru na Vysočinu (PMA, PPK, VOP, UUA). Vzpomínám, když jsme ještě nevlastnili auta a zvláště v zimě jezdili na contesty vláčkem. Naložení jako soumaři jsme vystoupili z motoráčku v Nedvědicích, přeškobrtali opuštěné nádražíčko a s námrazou na vousech dorazili do naší mezistanice pro stožárové díly ukryté v garáži u bratrů Pavla UUA a Petra UUB. Tehdy jsme si už od prvních minut uvědomovali, do čeho jdeme, dnes nám to všem dojde až v  minutě poslední, kdy vystoupíme spoře oděni kousek od kóty z přetopeného auta.

„To je samec jak sviňa,“ klepal jsem kosu jen tak v maskáčové blůze, pod kterou jsem měl jen dvě trička. Vše ostatní včetně rukavic zůstalo hluboko pod všemi batohy v kufru auta. Kdybych ale v tu chvíli věděl, že to je jen nevinný začátek brutálního konce, raději bych byl býval na kolenou prosil v blízké hospodě, aby mě nechali na ten víkend zadarmo umývat nádobí. Jen abych nemusel být těch 36 hodin v tom psím počasí.

„Tak se vám tuším udělalo hezky, co,“ prohodil v rámci společenské konverzace správce z blízkého turistického hotýlku, když jsem byl pro náš team pokoj zamluvit na noc. Děláme to na Vánoční závod už třetím rokem raději takhle, protože contest se jede až ráno a před pár lety jsme se někteří ve stanech na kopci po ránu už málem neprobudili (zamrzla i propanbutanová bomba a nešel vařič, veškeré potraviny zmrzly na kost, mě přimrzla k ruce kovová baterka, nešly zatlouct stanové kolíky a tak se částečně zhroutil stan, přes noc navál šílený vítr sníh až do spacáku...).

„No, nevíte, kolik je tam po cestě na kótu sněhu,“ ptám se na jedinou praktickou věc, ve které mi múže správce pomoci.

„Je to dobrý, v noci zase připadlo,“ lebedil si správce při představě, kolik mu přibude do jídelny na oběd běžkařů. Nám tím pochopitelně radost neudělal.

„Hm, to je vážně fajn,“ cedím mezi zuby, „a jak to vidíte dneska a zejtra?“

„Nó, to viďte že zas něco připadne. To bych se nebál, letos to tady bude vážně pěkný...“

A bylo.

Mezi tím se průzkumný tým ve složení Pavel PMA, Pavel PPK a Pavel UUA rozhodl pro riskantní krok. Po rekognoskaci terénu totiž zjistili, že cesta na kótu je téměř vyfoukaná a že je na ní sněhu asi tak maximálně 5 až 10 cm. A že by se to jako dalo. Teda, když to pořádně rozjedeme a přetlačíme auto přes prvních 50 metrů, kde je toho sněhu „trchu“ víc.

Po hodině práce, kdy jsme během prvních dvou minut první ze dvou našich aut zahrabali do půlmetrové závěje a po následujících 58 minut tahali bezvládnou škodovku vlastníma rukama zpět na zasněženou silnici, jsme padli všichni do jednoho vyčerpáním čelem na zem.

„Tak to budeme muset vzít asi do teplejch,“ pronesl Pavel PPK větu, které se všichni obávali, všichni ji čekali, ale nikdo ji nechtěl slyšet.

Ten den nenasněžil ani milimetr a mezi řídkou mlhou se dokonce ukázala blankytně modrá obloha.

„Správce kecal, sníh se konat nebude,“ prohlásil jsem v hotelu, když jsme po šesti hodinách práce odtahali veškerý materiál těch 400 metrů od silnice na kótu, postavili stožár s anténou a v malém stanu zanechali Pavla PPK, aby „hlídal“.

Ale správce nekecal.

Už druhý den brzy ráno (asi v 6:00 SEČ) bylo v širokém okolí skoro deset centimetrů nového sněhu. Z náhodně odchyceného zbloudilého běžkaře jsem vylomil informaci, že sněžilo asi od půlnoci a že aktuální předpověď rozhodně o oné blankytně modré obloze, kterou jsme zahlédli včera, nehovoří. O množství nové nadílky svědčil i fakt, že do naší odlehlé dědinky se silničáři v tuto chvíli ještě ani neprohrabali.

S každou minutou závodu pak přibývalo nejen nasněženého sněhu, ale i hustoty toho, co se snášel k zemi.

„Chlapi, já to vidím tak, že budeme muset zavolat posily z Brna. Tohleto v těchto závějích a v této mlze nemáme šanci sami k autům odtahat,“ namaloval jsem o přestávce v polovině závodu čerta na zeď. Pavel UUA totiž odjel jedním z aut už první den večer kamsi za svojí YL a nikdo nevěděl, kdy přijede a jestli se vůbec přes závěje do naší dědinky dostane.

„Neblbni, to si ňák rozdělíme a snad to taky herdek fix někdy přestane, ne?,“ zahromoval Pavel PPK, který se stejně jako já nevešel do malého vysílacího stanu „áčka“ (okupoval ho Pavel PMA). Přešlapovali jsme před stanem a vyšlapali jsme tam obstojné sněžné náměstíčko.

„Hele, já lapnu tady tu lopatu a du prohazovat sníh směrem dolů k silnici,“ chopil jsem se jediné příležitosti, u které se dalo opravdu zahřát. Rytmickými pohyby jsem se během pěti minut, kdy jsem v deseticentimetrové bílé vrstvě precizně odhazoval cestičku na šířku lopaty, bravurně dostal mimo dohled našeho vrcholového tábora. Ve výhledu mi bránila mlha, která houstla přímo před očima, a milióny ledových krystalků, které hnal prudký vítr po horizontu našeho kopce. Směr dolů k silnici jsem brzy ztratil. Netvrdím, že jsem ho kdy měl, ale prudký vítr, šlehající do tváře, mě donutil odhazovat sníh se zavřenýma očima...

Po dvaceti minutách jsem se potem mokrý jako zmoklá slepice otočil, abych vůbec zhodnotil situaci. Chodníček pět metrů za mými zády mizel nikoliv v mlze, ale ztrácel se zavátým sněhem! Zoufalství ze zbytečné práce nebylo tak silné, jako zoufalství z toho, že se odsud živi nedostaneme. Vykročil jsem tedy rázným krokem zpět do míst, kde jsem tušil vrchol kopce.

Události začali nabírat spád.

„Zavoláme jim teda asi do Brna, aby přijeli aspoň dva chlapi,“ shodli jsme se nakonec. V tu chvíli to kolem nás už hučelo tak, že jsme na sebe všechna slova spíš křičeli. Antény na stožáru i s kilogramy námrazy nebyly přes mlhu vidět už notnou chvíli a dohlednost se zmenšila na minimum. Ačkoliv bylo krátce po poledni, u nás se začalo stmívat. Přísámbohu, že dokonce i jednou zahřmělo!

„No já nevim, a je to tam opravdu tak vážný? Tady v Brně teda není ani mlha a ani moc nesněží,“ snažil se mě uchlácholit Michal IGG, když jsem mu přes převaděč vysvětloval naši zoufalou situaci a žádal o vyslání záchranného týmu. „A navíc se mi teda dvakrát nechce,“ zatloukl další hřebík do naší rakve.

„Jóóó, JE to vážný,“ opáčil jsem mu více, než důrazně.

„No tak víš co, zavolej tak za půl hoďky nebo za hoďku a uvidíš, jak se to tam u vás bude vyvíjet, jo?,“ snažil se vánočními televizními programy otupělý amatér o průhledný úhybný manévr.

V tu chvíli jsem si přísahal, že ho veřejně popravím nejděsivější a nejodpornější smrtí, která mě v okamžiku, kdy ho potkám, napadne. Po kratší debatě jsme se pak přece jen alespoň shodli na tom, že „...by bylo dobré, když o celé věci bude trochu uvažovat a že řekne někomu, kdo by teda jako jel taky.“

Bylo 26. prosince odpoledne a počasí se rozhodlo vyzkoušet, co umí. Postupně přestávalo být vidět na menší a menší vzdálenosti a sněhu přibývalo rychlostí, kterou měl možnost málokterý středoevropan na vlastní kůži zažít. Vítr dosahoval místy takových rychlostí, že se proti němu nedalo ani jít. Snažil jsem se představit vrabce, kterak se omylem ocitně v takové vichřici a tlak vzduchu s ním mrskne někam směrem za Ukrajinu. To se pak tomu vrabci fakt blbě vrací zpátky domů...

„Ahóój polárníci,“ vynořily se z šílené vánice dvě postavy. Pavel UUA přišel daleko dříve, než jsme předpokládali. „Tak sem viděl, jak to fouká a tak sem vyjel dřív a vzal sem s sebou tu svoji...“ Teprve teď jsme si všimli, že ta druhá navlečená a choulící se koule je jeho YL.

„Teda to seš kádr, ale hele, musíme makat, jinak to nevodnosíme,“ nedal mu spočinout Pavel PPK.

A tak jsme JAKO BY NIC, takřka beze slova (ono vlastně stejně nebylo slyšet ani to, co si kdo myslel), shodili to ocelové monstrum s anténami (každá + 15 kg námrazy), hodinku bez dalšího slova hledali a dolovali z promrzlé země masivní kotvy, hledali ve sněžné vichřici kotevní lana a neustále i sebe navzájem.

„Tak jo, tak mi řekněte, co máme vzít jako první,“ pronesl JAKO BY NIC náš zachránce a naše pohledy spočinuly JAKO BY NIC na nejnemožnějším objektu, který jsme na kopec v takovém počasí mohli vůbec vytáhnout. Je to bedna rozměrů malé truhly, důvěrně zvaná „Velká eReFka“, ve které přenášíme ty nejneforemnější a nejtěžší předměty (ocelové kotvy, masivní patu stožáru a celkem bratru asi 20 kg převážně železných drobností). Normálně ji přenáší dva chlapi a vozíme ji na přívěsném vozíku.

„Tak vem třeba velkou eReFku,“ pokusil se Pavel PPK o vtip.

„Tak jo,“ prohodil Pavel UUA, uchopil ji s YL opět JAKO BY NIC za boční ucha a po půlminutě úporného boje a smýkání zmizeli deset metrů daleko v mlze.

Bylo víc než pět odpoledne, bílá tma se změnila na tmavě šedou, vítr opět zesílil a po mladé dvojici, která se před déle než hodinou odsmýkala s šílenou bednou, nebylo ani památky.

„Michale, je to kritický,“ řval jsem do efemkové ručky přes jakýsi převaděč až do Brna jako pominutý. „Musíte přijet, protože to nejsme schopní odnosit!“

„No, já sem teda říkal Petrovi CRT a tak bysme teda jeli, ale jenom jestli to teda je vážně nutný, ale ještě musím do Bystrce, to bude tak hoďka, potom hoďku k vám, no a ještě než nastartuju, tak musím aspoň hoďku nabíjet akumulátor v garáži, ehm, má to smysl???“

Šel jsem do vývrtky a baterky v mé ručce taky. Neměl jsem sílu už o ničem diskutovat. Doufání v existenci záchranné výpravy se rozplynuly jako řeči o nepotopitelnosti Titanicu.

Ani nevím, jak se nám vůbec mohlo v té sibérii podařit sbalit stan. Bylo to zázračné dílo Pavlů PMA a PPK. Já s počínajícími omrzlinami na špičkách prstů na nohou, dvěma páry tlustých rukavic, námrazou naprosto všude, omrzlými lyžařskými brýlemi a rampouchy na vousech balil co se dalo. Kdyby si někdo odmyslel to počasí, museli jsme vypadat jako mentálně postižení jedinci, pohybující se pomalu po náhodných drahách v předklonu, hledajíce neustále cosi a navzájem sebe.

„Já vemu tyhle tři věci a du dolů,“ řve PPK.

„Co?“

„Tyhle tři věci a du dolů...!“

„Kam?“

„Dolů!!!“

„Tak já du...“

„Ne, jááá du,“ gestikuluje zuřivě PPK.

„Tak teda ty?“

„Jo jááááááá!!!!“

„Tak jo, měl´s to říct hned!“

„Já to říkal...“

„Cože?“

No komedie. Ale nám do smíchu nebylo. Po chvíli dorazil zpět konečně dvoučlenný tým UUA + YL, které už jsme měli na té 400 metrů dlouhé trase za ztracené. Jedna sněhová koule promluvila:

„Jsou tam metrový návěje a ta bedna se místy strašně propadala, dolů jsme to šli dýl než hodinu.“

„Zzzima...,“ přidala se druhá koule.

Po šesté odpoledne, kdy už to vypadalo, že nás opustili všichni svatí, došlo i na mě. Vyfasoval jsem jednu z ocelových trubek, která tvoří základní část našeho stožáru. Určitě neváží víc, než 15 kilo, je ale dlouhá 4 metry a v té mlze a vichřici mi připadalo, že jí nevidím ani na konec. Protože vichr šel přesně ze směru, kde jsem tušil silnici, zavřel jsem oči a vyrazil jsem. Normálně je člověk pomalou chůzí za 5 minut u hospody, já jsem po čtvrthodině ztratil veškerou orientaci a podle jakéhosi patníku zjistil, že jsem sešel z pole kamsi jinam. Začal jsem počítat kroky a myslet jen na to, že musím přežít. Výrazně se setmělo a tak mě k cestě do cíle mohlo navést jen světlo z hospody. Jak v pohádce o Jeníčkovi a Mařence, jen s tím rozdílem, že já žádné světýlko neviděl. Jen samé Fuíííííí - uííííííí - ííííííí.

Posledních 15 metrů, kdy se přede mnou vynořila dvě rozsvícená světla našeho auta, namířená směrem do pole, bylo snad nejhorších. Zapadl jsem do návěje, nahrnuté silničáři, padl na hubu a trubka na mě.

„Bim - mm- m - mm...,“ zvonilo mi v hlavě.

Nešlo vstát a tak jsem doufal, že mě kluci viděli a půjdou mi pomoct. Leda prd. Ležel jsem tam jak lazar, klepal se zimou a doufal, že mě něco napadne. Napadlo mě akorát vstát. Nahrnutou hromadu sněhu jsem překonával jako opilý pubertální jedinec schody do hospody. Napotřetí a s kotrmelcem.

A to nejhorší mě ještě čekalo.

Při dalším kolečku jsme se rozhodli, že odneseme všechno kromě dvou akumulátorových bloků a svítilny, kterou připojíme jako maják, abychom v již nastávající totální tmě trefili. Než jsme vyrazili, zjistil jsem, že na mě jde akutní řídká povinnost.

„Máš papír?.“ řvu do ucha Pavlovi PPK.

„Chceš si dělat poznámky?,“ vtipkuje poněkud nechápavě Pavel.

„Ne! Jdu sr..!“

„Na to se vys..“

„Já ale opravdu musím...,“ řekl jsem si tentokrát už spíš jen pro sebe a zoufale zalovil v kapse armádního kabátu, kde jsem tušil papírové kapesníčky. Bílá, vlhká a částečně zmrzlá hrouda bylo to jediné, co mi z nich zbylo. Když jsem je ale vytahoval, musel jsem si sundat vrchní tlustou rukavici a jen tak v té jedné pletené mi celkem rychle omrzala ruka. Při představě, že si musím sdělat OBĚ rukavice na každé z rukou, sundat vojenský kabát, rozepnout vojenskou blůzu, shodit vojenské kalhoty, džíny, kamaše, podvlíkačky i slipy a veškeré své mužské bohatství vystrčit směrem k tomu počasí, se mi udělalo mdlo. Ale absolvovat jsem to musel a ani jsem už nestihl odběhnout dál, než tři metry od našich věcí.

Na poslední cestu k našim akumulátorům byli vybráni dva dobrovolníci: já a Pavel PPK. Zbytek výpravy si léčil lehké omrzliny a těžké vyčerpání.

K transportu akumulátorů (á 15 - 20 kg) na velkou vzdálenost používáme kostry od krosen. Jako šerpové, s prázdnými kostrami na zádech, jsme se tedy vydali po osmé večer do totální tmy vzhůru k poslední akci. Po cestě nahoru jsem si do zblbnutí zpíval pod vousy, éé, vlastně pod rampouchy: „Hej hou, hej hou a trpajzlíci dou...“.

Taky mě napadlo, že se já blbec snažil ještě přede dvěma dny přemluvit k účasti moji krásnou a křehkou YL: „Bude tam sníh a sluníčko, krásný procházky, zimní romantika, božský klid...,“ valil sem jí šrouby do hlavy. Teď by mě zabila úderem romanticky zmrzlé rukavice.

„Tak já odpojím tu svítilnu a musíme to dělat potmě po paměti. Máme jenom tu náhlavní svítilničku, co mám na čele,“ snaží se PPK překřičet ruský model vánoc.

„Jóóó, ale dělej!“

Tma jak v ranci, zima jak na pólu.

„Sundej si ty rukavice, jinak ten špagát kolem akumulátorů neuvážeš,“ častuje mě skvělou radou PPK.

„Jau, to je zima, dopr...., čí to byl nápad sem jet? V životě me sem nikdo nedostane. Můžu se na to vys...! Jestli se dostaneme dolů živí, nechci už nikdy vidět sníh!!!“

„Co´s říkal,“ řve PPK jak tur, aby překřičel nezvanou zvukovou kulisu.

„Že mě už může veškerý vysílání vlézt na záda!“

„Bolí tě záda?“

„Co?“

„COOO?...“

Když Pavel zjistil, že jsem to potmě zavázal blbě, naštval se a poručil rozvázat. Po dalších pěti smrtících minutách jsme vyrazili dolů a víc si nepamatuju.

„Jeje chlapi, kde jste byli,“ kouká na nás vyjevený správce. „Já myslel, že jste odjeli už ráno...“

„Ne, my pojedeme až teď,“ povídám a setřepávám ze sebe kila sněhu.

„No to asi nepůjde, silničáři se sem za celý odpoledne nedostali a teď o půl desáté v noci to zkoušet nebudou,“ přidává další optimistickou zprávu šéf hotelu.

A tak jsme spali na hotýlku až do rána a zpestřili si vstávání prohazováním závějí pro auto pana správce (když už nás nechal spát skoro zadarmo). V jeho garáži jsme pak našli skoro nový sněhový skůtr.

„Funguje to?,“ opovážil jsem se nesměle zeptat.

„No jistě, však kdybyste se náhodou potřebovali někam dostat přes nějaký závěje, tak jen stačí říct, ne?,“ dorazil nás.

A tak jsme si slavnostně přísahali, že nás už nikdy nikdo na žádný Vánoční závod nedostane.

 

 

Petr OK2VOP