Po slavném návratu z Vietnamu a neslavném odoperování padesát čtyři let starého střeva jsem slíbil dát na čas pokoj. Dovolená v Řecku s xyl měla být v rámci rehabilitace ducha i těla. Nějakou shodou okolností se v letadle objevil také OK1UAZ i se zařízením na KV.

    První dny probíhaly v pohodě. Ranní koupele, odpolední procházky a celodenní usrkávání vínka naplňovalo slibované.

    Po několika dnech a zjištění, že náš konzul a zástupce OKDXF Olda (SV/OK1YM) úspěšně intervenoval v zastupitelské kanceláři Mounth Athosu jsme začali kout pikle. Protože jsme byli v severní části s příznačně řeckým názvem Chalchidiki a nedaleko poloostrova, na němž se rozkládá území klášterní říše Mount Athos, rozhodli jsme se navštívit tento stát ve státě. Dosavadní informace, kromě těch radioamatérských, se omezily na vědomí, že ani hezký holky na poloostrov nesmí a že stojí za to shlédnout tajemstvím obestřené území.

    Museli jsme splnit některá pravidla pro získání povolení ke vstupu. Navštívit Soluň (Thesaloniki), kde v kanceláři Mount Athosu zjistí, zda jsme to správné pohlaví, zda nejsme z nepřátelské církve a zda známe J.D.C.

    Využili jsme obchodního jednání našeho restauratéra v Soluni a učinili první krok k získání povolení. V přestrojení za žebravého mnicha jsme dokonce zjistili číslo mobilního telefonu na jediného radioamatéra, mnicha Apola SV2ASP.

    Po zjištění že mnich bydlí a vysílá z kláštera Doichiarou jsme si domluvili návštěvu. Měli jsme štěstí, protože mnich měl plánovánu služební cestu do Soluně a tak jsme se mohli minout. Po zjištění, že jediná možná cesta je autobusová linka do Uranopouli jsme zjistili časy odjezdů, ceny biletů, zabalili si pastičku, trenky a kartáček na zuby.

    Uranopuoli je poslední místo před vstupem na svatá území, kam ještě můžou všechny holky a paní. V tomto přímořském městečku je stále obsazená kancelář nebo konzulát a je to poslední post, kde dostanete víza, opravňující ke vstupu nejprve na loď a pak na úrodnou půdu “Mnišské republiky”.

    Protože jsme byli ubytováni asi 80km od Soluně, museli jsme vyrazit za dobrodružstvím již večer před plánovanou cestou. SV2CWY Chris, obyvatel 100 tisícové Soluně, nám vyjednal nocleh v hotelu na okraji města, kde neplatily turistické ceny a v místní restauraci jsme vypili turistické pivo. Snažili jsme se získat co nejvíce informací, ale diskuze o případném vysílání a rady nebyly vůbec pozitivní. Přestože Chris je soukmenovec ze stejné víry jako monk Apolo, nepodařilo se jemu ani dalším hamům z blízkého okolí získat povolení a vysílat z této vzácné lokality. Nepomohly ani nabídky, že místní radioamatéři vybaví stanici zařízením, komputery a nainstalují antény. NE - mniši odolávají světským radovánkám a i prosby ostatních radioamatérů z celého světa zůstávají nevyslyšeny. S tímto neveselým konstatováním jsme po křečovitém spánku lehce, bez křečí, našli autobusovou zastávku. Nutno podotknout, že bez místního taxikáře bychom běhali po Soluni ještě nyní.

    Autobusová stanice byla zároveň restaurací, trhem s tulimrkvemi, centrem kuřáků-chrchláků a občas odtud odjel i autobus. Ten náš s avizovaným odjezdem 05:15 odjel také. Sice ne ve stanovený čas, ale na místní poměry hodně brzo. Cesta probíhala v pohodě, prohlíželi jsme se zájmem okolní přírodu a já jsem si uvědomil, jak hodně lze vidět, když nemusím řídit. Revizor, kterých je v každém autobuse několik, zkontroloval jízdenky, průvodčímu řekl místním dialektem něco v tom smyslu, že Řecko je slavná země a podal zakoupené lístky nám, pasažérům. My jsme mu hanácky řekli, že máme lepší chleba a dál jsme se nechali unášet krásnou květenou po celé trase.

    V Uranopouli jsme měli 15 minut na vybavení víz a nástup na loď. Jediná komplikace byla, že Honzovi se zaseklo šněrovadlo a nemohl vyndat ukryté peníze z boty. Nakonec se vše zdařilo a my s umělecky vyvedenými povoleními jsme podstoupili vstupní kontrolu, zda nejsme ošklivé holky s fousama. Poté, prověřeni revizorem přes lístky, jsme nastoupili a záhy loď zvedla kotvu.

    Cesta lodí vede poměrně blízko pobřeží a zastávky s vyloděním návštěvníků jsou u každého z nádherných klášterů.

    Bohužel nikdo nehlásí co že je to právě za klášter a tak jsme se hnali při každém zastavení na příď. Nás vylodili při šesté zastávce a vidina blízké aktivace další DXCC země tak byla na dosah.

    Po příchodu do kláštera Choidiarou nás přivítal mladý lehkooděnec, nalil známého moku s chutí hašlerek a nabídl výbornou kávu. Po krátké prohlídce nádvoří jsme se povinně zúčastnili oběda. To již bylo horší a kyselá okurka s medem mi nechutnala. Honza zase odmítl kozí sýr. No, ale byli jsme tu kvůli vysílání a ne kvůli jídlu. Ihned po obědě jsme tahali pastičku a že je ten správný čas na skedy. Bohužel, mnich se omluvil, že má rozbité antény a nepomohly ani pověřovací listiny firmy ZACH, že bychom je opravili a tak.

    Po prohlídce nádvoří a latifundií jsme se šli ubytovat. Ubytování bylo skromné, ale čisté a v blízkosti naší místnosti pro 10 návštěvníků jsme měli i potřebné hygienické zázemí. Šok nastal při prvém vyhlédnutí z okna. Přímo pod naší dočasnou ložnicí byl: A3S pro klasická pásma 14, 21, 28 MHz vedle 4 el. Yagi na 14 MHz, vertikál R5, inv. v. pro 160 a 80 metrů. Vše bez jediné stopy poškození. Při další příležitosti setkání s Apolem jsme dostali jiné vysvětlení, proč nemůžeme zasednout k radiu. Třetí a poslední negativní vysvětlení bylo nejpodivnější a tak jsme se definitivně vzdali myšlenky uskutečnit nějaké to qso. Byl vzpomenut známý harcovník a expedičník DJ6SI a že kvůli němu nemůžeme teď vysílat. Dokonce jsme nemohli ani nahlédnout do radioamatérské kuchyně. Vzali jsme to jako fakt s hořkostí a v návalu emocí jsem uvažoval o boji za zrušení takové země, která reprezentuje postoj naprosto nezvyklý v radioamatérské komunitě. Nikde na světě se mi nedostalo tak nevlídného přijetí a snůšek lží jako zde.

    I přes neúspěch s vysíláním jsme přijali pozvánku na bohoslužbu, uskutečněnou v horách. A protože byl významný svátek pravoslavné církve, byly i bohoslužby slavnostnější než jindy. Nám se více líbilo, že jsme se mohli na nákladním autě zúčastnit projížďky a nafotit si 2633 metrů vysokou horu, podle které nese jméno i tento mnišký stát. Samotná bohoslužba nám bezvěrcům mnoho neříkala, ale v tichu okolních lesů, umocněném blízkostí vysoké hory to byl zážitek, na který se nezapomíná. I ostatní prohlídky jak kláštera, tak přilehlého okolí byly ve znamení absolutního ticha a to zákonitě nutí k zamyšlení o životě.

    Po návratu z bohoslužeb v horách jsme - značně vyhladovělí - rádi přijali pozvání k večeři. Samotná krmě byla i tentokrát nezvyklá a musím přiznat, že pouze hlad dovolil pozřít několik soust. Zajímavější byl průběh večeře, prokládané čtením ze svatých knih. Četba probíhala i po večeři ve starořečtině a tak jsem se zaměřil spíše na pozorování naslouchajících. Někteří tiše spali, jiní předstírali, že hloubají nad myšlenkami. Pouze občasné zvýšení hlasu přednášejícího probudilo část strávníků. Po próze se konal organizovaný odchod od stolu za vykuřování a vzdávání díků. O obsahu jsme se mohli domýšlet, ale mimika a vážnost účinkujících napovídaly, že produkce je velmi důležitá. Proto jsme usoudili, že další kolo jednání stran aktivace stanice je směšná prkotina.

    Přesto jsme se ještě jednou sešli s Apolem a sám jsem se podivoval, že jsem na vysílání již řeč nezavedl. Znaveni celodenním cestováním jsme uskutečnili jediná spojení pomocí TRCVR NOKIA v pásmu 900 MHz s OK1TA a OK1DTM. Naznačili jsme, proč nedopadla naše domluvená spojení a kolem 23. hodiny jsme zalehli.

    O několik málo hodin později, přesně ve 2 hodiny ráno, nás přišel probudit jeden z elévů a vyzval nás k rannímu modlení. Po chvilce přesvědčování, že nejsme z jejich církve, s velkým opovržením odešel. Po ranním kuropění nás probudilo ticho. Nikde nikdo, výhled z okna potvrdil, že antény jsou na svém místě, ale klášter byl mnichuprázdný. Prošli jsme v klidu celý klášter a za ranního ticha bylo vše ještě tajemnější až strašidelné. Prohlédli jsme si relikvie staré tisíc let, vzorně udržované malby, obrazy a ikony. Očekávání snídaně bylo mylné a tak jsme přijali potravu duchovní. Bratr Bernard, který tvořil obranu kláštera proti invazi z moře, byl jediný, který musel zůstat. Právě on nás varoval před světem techniky a zkažeností světa. Až nyní jsem pochopil, že odmítnutí zprovoznit vysílač bylo vlastně pro naše dobro.

    V přístavu jsme jako všichni podstoupili kontrolu zavazadel před nástupem na loď a v 11:50 jsme zvedli kotvy do civilizace. Mezi chátru, mezi rádia, auta, hamburgery, automatické pračky, platební karty, E55 a svíčkovou.

    Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že loď měla na přídi velká písmena JDC. To mě uklidnilo, neboť vím, že před námi tu vysílal český radiovec a protože je hloupé být druhý, tak jsme Apolovi odpustili.

    Zbytek dovolené proběhl za stálého koupání se, slunění a usrkávání dobrého moku a plánování expedice do nové země, nového království Valachia.

                                                                                            Čekáme na podepsání dohod CEPT.
                                                                                                       OK1TangoNapoli