|
Geologicky jsou Francouzské Alpy velmi pestré. Mají složitou příkrovovou stavbu se starými krystalickými jádry ( křída, rula, a pod. ), na něž byly nahrnuty mnohem mladší sedimenty především vápence. Rozdílnost geologické stavby a značné klimatické rozdíly vedly k bohaté rozmanitosti. Vedle sebe stojí vysoké zaledněné hory, jedinečné skalní hroty, rozeklané hřebeny i idylická údolí. Značné jsou i podnební rozdíly mezi i velmi blízko ležícím územím. Zatímco ve Vysokých Alpách (Hautes Alpes) leží sněhová pokrývka někdy až do června v nedaleké Provence nesněží vůbec.
Dauphineské Alpy ( 2 400 km2 ) patří po masivu Mont Blancu k nejvýznamnější skupině Alp ve Francii. Nachází se zde čtyřtisícovka Barre des Ecrins 4 102 m a mnoho dalších vrcholů přesahuje hranici 3 800 m . Alpy Dauphine lze rozdělit na centrální oblast Ecrins ( Parc National des Ecrins 9 170 ha ) a jižní oblast s nejvyšším vrcholem Pic du Bonvoisin 3 560 m. Jižní část nemá však tak vysokohorský charakter a nenacházejí se zde žádné ledovce. Turisticky je pohoří dobře zpřístupněno.
Francouzské Alpy str.13, 21
Dauphine Alpe
( Francouzské Alpy, Průvodce po evropských horách , Ivo Petr
nakl. Mirago Ostrava 1999, str.26 )
Jedná se o nenáročnou túru po pohodlných chodnících, vedoucích po vysokohorských loukách bez velkého převýšení.
čas přechodu: 5 hod
Romanche je významným tokem Dauphineských Alp, po 60 km se vlévá u města Vizille do řeky Drac.
Je sobota ráno a my se nacházíme asi 40 km od hranic s Itálií v Národním parku Ecrins. Parkujeme v opuštěném kempu 3 km od obce Villar d' Aréne v údolí řeky Romanche. Nedaří se nám sehnat mapu. Zdá se, že s prvním zazvoněním školního zvonku zde vymřel všechen život. Dveře turistické informační kanceláře jsou zamčené a nám nezbývá než se spoléhat pouze na našeho českého průvodce, který jak jsme záhy zjistili celou trasu barvitě a dokonale popisuje. Proplétáme se francouzskou stezkou "Buď fit", které by víc slušel název "stezka odvahy". Na konci jsme odměněni pohledem na dolní okraj údolí a další spoře obsazené parkoviště. Putujeme při břehu stále proti proudu řeky. Pod nohama nám křupe hornina, jejíž jméno neznáme - je to jako kdybyste chodili po podzimní zahradě plné spadaného suchého listí - snad Grafit. Cestička je sevřena černými svahy grafitu, z nichž musí i sebemenší déšť nemilosrdně ukrajovat. Míjíme kaskádovitý vodopád Romanche. Čerň vystřídala šeď žuly a před námi se rozprostírají vysokohorské louky, okupované až k chatě Alpe de Villar d' Aréne nekonečnými stády ovcí. Jsme ve výšce 2 077 m a kromě paní domácí a jejích dvou malých holčiček zeje chata prázdnotou. Dovídáme se, že všechny výše položené horské chaty jsou již uzavřeny a skoro aprílové počasí na dobré náladě taky nepřidá. Přesto jsme se rozhodli pokračovat dál. Odměnou je nám pohled na majestátní Le Grande Ruine ( 3 765 m ) jejíž vrchol je zahalen v mracích. Na jejím úpatí se říčka dělí do několika ramen dravých potoků, které se proplétají dnem údolí, aby se pod chatou Le Alpe opět spojily. Počasí se stává přátelštějším a my přicházíme na louku zalitou sluncem, sevřenou ze všech stran hradbou skal s bílými čepičkami na vrcholcích. Z pod umně navršeného mužíka vytéká jeden z několika pramenů Romanche.
Teprve na zpáteční cestě v pozdních odpoledních hodinách míjíme houstnoucí zástupy domorodců. Všichni dobře naladěni v "plné polní" míří co nejvýše, odpočinout si a načerpat energii pro příští pracovní týden. Na silnicích potkáváme vyfešákované cyklisty, vozidla obtěžkaná jednou či více loděmi, v údolích hrají všichni domorodci petang.
Pravidlo č.1. : Nikdy se nepouštím k ledovým vrcholům bez patřičné výzbroje a umu!