Kdesi z mlhy se ozývá volání: "Dane! Dane! Danééé!" Aha. Vlk to nebude. Není zvykem dávat v Luboměři vlkům jména.
Volání se přibližuje. Nejspíš jde dotyčný halekač za štěkotem, i když pochybuji, že by si někdo spletl dunivý štěkot Barbuchy s jiným psem.
Mohutný chumáč hlupů v poli se rozhoupal a sebral odvahu, že se teda půjde s Barbuchou seznámit. Koukám na to... vždyť to je husky. Tak toho znám, toho už jsme párkrát potkali. Vždycky se mohl urvat z řetězu, jak se na Barbuchu sápal. Doufám, že Barbucha umí utíkat rychleji...
Umí utíkat rychleji. Vyprovokovala Dana ke hraní. Při hře na honěnou byla s přehledem rychlejší, Dan neměl ani tu nejmenší šanci. Občas jí to sice nevyšlo a po škobrtnutí se zaryla čumákem do rozbahněného pole, ale díky velikému náskoku ji Dan nikdy nedohnal.
Z mlhy se vynořili dva kluci s malou chlupatou dekorací na konci vodítka. Dekorace hysterickým pisklavým štěkáním hrozila těm dvěma honícím se obludám sežráním za živa, ale ty si toho snad vůbec nevšimly. Za chvíli zmizeli kluci s dekorovaným vodítkem v mlze a štěkot se ztratil. Barbucha s Danem se honili dál po poli, jakoby vůbec nikdo neprošel.
Konečně se objevila huskyho paní a po odchytu obou psů se musela Barbucha s Danem rozloučit.
Dan zamířil domů - upřímnou soustrast - vůbec nepřipomínal huskyho, ale spíše divoké prase po úspěšném zátahu na lanýže. Já jsem šel s Barbuchou domů až hodně později, až když si Barbucha ve vysoké trávě opucovala kožich od těch nejhorších vrstev bláta.
Krátce: Ještě stále rostou hřiby.
Podruhé krátce: Zítra večer, tj. 8. října kolem osmé hodiny večerní (18 UTC) mají možná padat meteory. Předpověď počasí je krajně nepříznivá, což v praxi znamená, že meteorů bude nevídané množství. Kdyby bylo jasno, nepadaly by.
