2. únor 1998 |
Včera jsem uklidil Barbuše boudu. Za týden tam ta potfora dokáže nastřádat
kostí asi jako z půlky mamuta. Barbucha mi u toho nesmí asistovat, nechce
být sama a nemůžu od ní čekat, že bude trpělivě přešlapovat na dvorku
a poštěkávat po kolemjdoucích, zatímco já jsem v její boudě. Co kdybych
jí tam chtěl něco ukrást?
Zapomněl jsem jí přes vchod přehodit deku, ať na ni netáhne. Dneska jsem
jsem vrahem, který by klidně nechal chudinku Barbuchu zmrznout. Jenom
Barbucha nic neříká a když mě vidí, vrtí ocasem, jakoby se nechumelilo.
Popravdě ono se sice nechumelí, ale je minus patnáct.
A pokud Barbucha bude tím ocasem mydlit ze strany na stranu, jednou sejme
nějaký květináč v chodbě a pak někdo sejme ji. Sranda bude, jestli tím
ocasem sundá kaktus. Pak možná nebude následovat výprask, ale celá rodina
sesedne kolem Barbuchy a budou ji litovat a krmit piškotama a vytahovat
z ocasu ostny...
... a já budu tím vrahem, který ji pustil do blízkosti tak nebezpečného
květináče...
|