Pamatuju, když jsme ji začátkem léta přivezli, jak byla první dny nešťastná. Vzali jsme ji s manželkou do ložnice, hned nám ji pokřtila loužičkou a zalezla pod postel. Odtamtud jsme ji asi dva dni nemohli vůbec dostat. Vzali jsme si tehdy týden dovolenou, aby nebyla doma sama. Párkrát za noc se vždycky probudila a bylo nutné ji vynést ven, aby se vyčůrala. Horší, než malé děcko. Pořád s ní musel někdo být. Když jsme odešli z ložnice, vylezla z pod postele a začala kňučet. Pokud jsem od ní chtěl mít aspoň na chvilku klid, musel jsem počkat až usne a potichoučku zmizet.
Trošku se Barbucha vždycky spravila na zahradě. Bylo to pro ni známé prostředí, takže dokázala aspoň na chvilku zapomenout na mámu a sourozence. Oficiálně jí tehdy manželka dala jméno Valdynka. Jenže... "Valducho, Barbucho, dostaneš za ucho!" - a už jí to zůstalo. Dneska jí na střídačku říkáme tak i tak, ale na Barbuchu slyší líp a pod tímto jménem ji znají i sousedi. Jméno Barbucha mám na svědomí já. Jsem už takový šašek.
Časem si Barbucha zvykla a přestala se zdržovat pouze pod postelí. Začala nás navštěvovat v posteli a taky nám zablešila celou ložnici.
Teď už je Barbucha dospělejší. Nechci tvrdit, že by brala rozum, pořád je to třeštidlo, ale čas už se jí tolik nevleče. Pamatuju si, že první třída ve škole mi trvala strašně dlouho. Určitě déle, než celý zbytek školní docházky. Druhá třída už mi utekla jako voda. S Barbuchou, zdá se mi, je to podobné. První třídu úspěšně absolvovala a teď už je nejmíň ve druhé. Dokážu ji přesvědčit, ať chvilku posedí, ať jde u nohy aspoň sto metrů, ať si opucuje tlapky, když vejde do domu a neběží hned každého vítat... je znatelně trpělivější, než dřív.
