24. listopad 1998	Vyrazil jsem s Barbuchou na procházku. Sníh dosud nezmizel, jak jsem pesimisticky prorokoval v neděli, pouze nepatrně natál. Cesta mě dovedla k obrovské závěji. Normálně bych to ani na závěj netipoval, kdybych nevěděl, že polní cesta momentálně ukrytá pod sněhem je běžně asi metr pod úrovní okolí. Barbucha se pokojně pásla na druhé straně cesty a mě škodolibě napadlo, že ji do té závěje dostanu. "Barbucho, pocem." Barbucha zvedla hlavu "myslí to vážně, nebo to jenom tak pokřikuje?" "Barbucho, tak pocem!" "Á, myslí to vážně, tak to nezbyde, než nechat krtinec a bežet..." Rozběhla se a plavným skokem hupsla přímo doprostřed závěje a zapadla až po uši. Vyhrabala se ze sněhu (naštěstí na ní sníh nedrží) a sedla si přede mě. "Bude piškot?", vrtěla ocasem. "Hodná Barbucha, šikovná Barbucha, krásně jsi se hrabala ze závěje, to víš, že dostaneš piškot." Po piškotu jsem uplácal sněhovou kuličku a hodil na druhou stranu cesty. Barbucha se nadšeně rozběhla... a před závějí se zastavila a podívala se na mě. "Víš co? Běž si pro tu kuličku sám!" Viděl jsem dneska obrovské letadlo. Mohutný trup, možná (opravdu možná!) řada okýnek v horní polovině, hornoplošník. Výškovka byla úplně nahoře směrovky. Podvozek byl na spodku trupu - zespodu to vypadalo, jakoby mělo letadlo pod kryty místo kol pásy. Na čumáku letadla byla vespod prosklená boule, trochu to vypadalo jako Boeing 747, jenže ten má vyboulení nahoře. Letadlo mělo čtyři proudové motory, pověšené pod křídly a vysunuté dopředu, rámusu nadělalo hodně. Chcípla mi pošta. Poštovní počítač jede, ale nevede cesta na IP adresu, na které funguje poštovní schránka. Poštu si mohu posílat pouze lokálně. Nikde to nikomu nevykládejte, protože to je služební adresa do práce, ale pokud mi někdo chce něco pěkného poslat, může to zkusit na adrese bravenec @ optimit.cz.