Neuniknul jsem. Jelikož Barbucha v Něčínském údolí neměla šanci najít kravinec, kobylinec ani jiný zvířečinec, našla si cosi neporovnatelně voňavějšího - říkejme tomu x.
Vyválela se v x velmi důkladně a papír neměla na hřbetě přilepený snad jen díky tomu, že dotyčného, který u potoka x zanechal, pravděpodobně postihla nepříjemnost s x zcela znenadání a nečekaně a tudíž s sebou papír neměl.
Domů jsem šel s Barbuchou oklikou přes pole kolem dědiny. Barbucha coby největší pes v okruhu mnoha a mnoha kilometrů budí zasloužený obdiv a posvátný zájem dětí. Nemohl jsem s ní přes dědinu - nechci, aby se říkalo, že chodím po návsi s poixovaným psem.
Jiná - přijemnější příhoda od potoka: byli jsme už u konce údolí, když jsem za sebou zaslechl pokřikování. Děcka? V tuhle dobu? Ne, nevypadalo to. Tak co to je za zvuky. Dalekohledem jsem zkoumal cestu za sebou, zarostlé stráně - nikde nic. Během pár vteřin se povykování přiblížilo - divoké husy. Letěly v několika řadách, menší skupinky tvořily charakteristický klín. V údolí už slunce dávno nesvítilo, ale odrazy slunce na lesklém peří kačen vysoko nade mnou tvořily na obloze nádherné obrazy. Během minuty byly husy pryč.
Začal jsem přemýšlet, kolik jich asi mohlo být? Stovka? Hmmm, nepřeháním? Nevytahuju se před vámi? Dobře, napíšu "několik desítek, možná sto".
Za chvíli přiletěla malá opožděná skupina, srovnaná do nesymetrického klínu. Spočítal jsem je - čtyřicet pět husí! To znamená, že v první skupině muselo být husí několik stovek, možná půl tisíckovky!
