1. září 1998	Přijel se za mnou podívat kamarád. Vyrazili jsme s Barbuchou ven na procházku. Vzali jsme to přes strniště pryč z dědiny a při té příležitosti jsem si všimnul zajímavého jevu, o kterém jsem dosud četl pouze v meteorologických knížkách a který jsem nečekal kdy spatřit. Slunce už zapadalo a naše stíny byly protažené několik desítek metrů do strniště. Kolem stínu hlavy byla vidět nádherná záře, jak se zapadající slunce odráželo od dosud nezaoraných stvolů. Záři jsem viděl pouze kolem vlastní hlavy, kamarádův stín byl hnusně tmavý. Aby mi to nebylo líto, tak on zase tvrdil, že škaredý stín vrhám já, že ve skutečnosti svítí ten jeho.       Jinak kámoš už začíná pěkně tatíkovatět. Podle pupku by si ho člověk s dvacetiletým mladíkem sotva spletl. Nedávno prý jej potkal po dlouhé době nějaký spolužák: "Čau čau, tebe jsem neviděl ani nepamatuju! Jak se vede? Jsi nějaký opuchlý, snad tě nebolí zuby!" "Zuby? Houby zuby! Já jsem tak přibral..."       Snad to na mě není vidět tolik, jako na něm. Barbucha mi přece jenom dává zabrat. Co mi manželka navaří, to zase se psem vyběhám. Za těch deset roků, co uteklo od mých dvacetin, jsem přibral na váze něco do pěti kilo.