S Martinem Veselovským se znám už několik let - kdysi mi doma zazvonil telefon a v něm se ozval právě on. Že je z televize Nova a že by mě rád pozval do pořadu Áčko. Protože na televizi nekoukám, netušil jsem, že to je pořad, kam se zvou různí vrazi, úchylové, duševně zaostalí a blázni. Tehdy jsme tam byli tři, kteří měli pohovořit o adrenalinových sportech, i když paragliding za adrenalinový sport považuje vesměs jen nepoučená veřejnost.



Martin sám se paraglidingu řadu let věnoval a dnes, protože je časově dost zaneprázdněný, se mu věnovat nechce. Říká, že než si zalétat jednou za půl roku a ohrožovat se, je lepší nelétat vůbec. Alespoň ho zvu k občasnému polétání pod mým instruktorským dohledem.
Tentokrát však pozval Martin mne, do Českého rozhlasu, kde uvádí pořad Nad věcí. Přicházejí tam různí hosté z nejrůznějších oborů, povídají si s moderátorem a nakonec zodpovídají otázky posluchačů. Naše téma bylo počasí a létání, i když jsem původně myslel, že si budeme povídat o létání v Thajsku a takových těch exotických zemích.
S Martinem jsme se sešli na Vinohradech v půl jedenácté večer, jelikož pořad se vysílá přímým přenosem krátce po jedenácté. Martin navodil uvolněnou atmosféru, protože na mě určitě pozoroval jistou trému; však jsem původně myslel, že pořad bude poslouchat jen několik málo desítek posluchačů, ale Martin mluvil něco o stu tisících. No potěš pámbu, pomyslel jsem si. Chvilku před vysíláním jsem si patnáctkrát musel odskočit na toaletu a překonávat mrazivé chvění. Jednou jsem už v rádiu byl, to před několika lety v kladenské stanici Relax, kde jsem měl trému velikou. Teď to bylo o něco lepší, protože v uplynulých dvanácti nebo třinácti letech jsem si vyzkoušel hraní v kapele (a těch koncertů byla spousta, i před mnohatisícovým davem na Portě v Plzni), vystupování v televizi a přednášení pro veřejnost, to všechno tak nějak člověku pomůže v překonávání trémy i ve způsobu mluvy. Jenže stejně, když se v místnosti setmí, rozsvítí se červené světlo a vy nesmíte ani kýchnout, je to určitý závazek.



Nakonec jsme se rozmluvili a tréma ze mě časem opadla, což je velkou zásluhou Martina. Navodil tu správnou, pohodovou atmosféru, při níž se dalo dobře diskutovat. V půlce pořadu přišly divácké dotazy, na některé nebyla tak snadná odpověď, ale dalo se to zvládnout. Skoro bych řekl, že na konci pořadu bych si s chutí povídal i nadále.
Rozhlasové prostředí se mi zdálo přitažlivější, než v televizi. Pro mne osobně má rozhlas daleko větší kouzlo, než ta čarovná bedýnka s obrázky; televize má paradoxně nevýhodu toho, že poskytuje obraz a nenechává svého konzumenta popustit uzdu své fantazii. V rozhlase si člověk může vychutnat krásu přednesu, ušlechtilost myšlenek a s nimi spojených představ. Zkusili jste si někdy třeba poslechnout Černobílou mozaiku Jana Spáleného? Pokud ne, tak to jednou udělejte a porozumíte mi.