8. únor 1998 |
Hned brzo ráno, sotva jsem vylezl z postele a trochu posnídal, tj. asi
v jedenáct hodin (je neděle), přiletěla manželka, jestli bych
nešel s Barbuchou ven. Barbucha že stojí u dveří a kňučí a štěká a
nechce být doma. Rodičové odešli ven s Brixem a Barbuše to přišlo
strašně líto. Udělala u dveří hotový cirkus.
Tak mi nezbylo nic jiného, než se obléct, sebrat
vodítko a mazat za něma.
Brix je německý ovčák, asi čtyři roky starý pes. Když jsem se sem
před dvěma lety nastěhoval, rozhodně jsem mu nevoněl a přes plot
mi po psím hlasitě sděloval, co se mnou udělá, pokud bych se někdy
nějakým nedopatřením ocitl na jeho straně plotu. Samozřejmě, že
jsem za ním nelezl! Pes není člověk, aby někomu spílal jen tak
zbůhdarma a kdybych se na té jeho straně plotu ocitnul, asi by ze
mě udělal hádanku pro chirurgy. Po čase se nechal uplatit kusem kabanosu a
dneska už mě sežrat nechce. Jsme dva obyvatelé jednoho dvorku, jeden
druhého víceméně přehlížíme.
Barbucha má mnohem delší nohy než Brix a je dobře trénovaná,
chodím s ní ven na procházky prakticky každý den. Je trošku
rychlejší než Brix. V praxi to vypadá tak, že první kolem proletí
Barbucha: "Hop... hop... hop..." a za ní udýchaný Brix: "ťap ťap
ťap ťap..."
Jó, abych nezapoměl. Nejlepší zpráva dne: manželka už má ruku zahojenou
a dneska s ní poprvé myla nádobí.
|