4. listopad 1998 |
Byl jsem dnes u očního. Popáté a naposledy. Nevím už, jestli jsem
to psal i sem. Někdy na jaře se mi rozpadly brýle a šel jsem si
koupit nové. Oční ordinace je hned vedle optiky, zajdu si i tam,
říkal jsem si tehdy. Po práci - skončil jsem ve 14 hodin - jsem
vlezl do čekárny - hurá, je prázdná - a čekal. Z ordinace se
ozýval tranzistoráček, jinak bylo ticho. Nebylo mi to nápadné - u
očního se vyšetřují oči, nikoliv mluvidla. Ve 14:30 jsem byl mírně
nervózní. Je tam někdo? Jo, nějaký hovor se zevnitř ozývá. Na
dveřích veliká cedule NEKLEPAT. No tak tedy nezaklepu.
V 15:00 jsem měl čekání dost a namíchnutý jsem odešel.
Druhý den jsem měl volno, i zašel jsem tam hned ráno v sedm, abych
byl první na řadě. V čekárně sedělo snad deset lidí. V půl deváté
mi jede autobus pryč, snad to stihnu.
Nestihnul jsem. Zevnitř se ozýval tranzistoráček, tlumený hovor,
ale za tu hodinu a půl se dveře ani jednou neotevřely. Inu, první
pacient vyžadoval spoustu práce.
Zkusil jsem to ještě dvakrát odpoledne. Doktorku, o které jsem
slyšel, že za dveřmi přebývá, jsem ani jednou neviděl, i když jsem
v čekárně proseděl asi čtyři hodiny.
Dneska jsem s doporučením od obvodního lékaře navštívil očního
zase. Tentokrát se něco dělo, lidi vcházeli a vycházeli a
pomaličku jsem doufal, že tentokrát to vyjde.
Nevyšlo to. Zbývalo asi dvacet pět minut do konce ordinačních
hodin, po tři čtvrtě hodinovém čekání už jsem se dostal na řadu,
když vylezla z ordinace zde zaměstnaná osoba ženského pohlaví a
ozámila, že končí, že už toho má dost a že vevnitř má ještě
nějaké pacienty a že nás už nevezme.
Grrrrr. Zakřípal jsem zubama a vyrazil ven. Na chodníku jsem si
všiml, že mám na nohách návleky a mazal jsem je vyzout. Vztek se
mnou lomcoval. Chtěl jsem říct doktorce svoje. Několik minut jsem
klepal na dveře, až se rozletěly a vyběhla na mě jiná zde
zaměstnaná osoba:
"Co chcete?!"
"Prosím vás, já už jsem v této čekárně pročekal více než čtyři
hodiny, mohla byste mi říct, kdy mám přijít, abych se vůbec někdy
dostal na řadu?" Netvrdím, že jsem se tvářil přijemně, ale
skutečně jsem mluvil takto slušně.
"Vyřidtě si propustku, já mám moc práce, přijďte jindy, já
dělám od rána a teď mě přestaňte zdržovat a neklepejte na dveře!"
Takto agresivní tón bylo něco na mě. Začali jsme po sobě štěkat,
až osoba práskla dveřmi. Tiše jsem ji přes zavřené dveře
poslal do někam.
Do této ordinace už mě nikdy nikdo nedostane. Za prvé není šance se
tam dostat, za druhé odmítám svěřit tak choulostivý orgán, jakým
oko bezesporu je, člověku, se kterým jsem se takhle pohádal.
Taky už tuším, proč je na dveřích cedule NEKLEPAT a tuším, že ji
tam nepověsila doktorka, nýbrž pacienti, aby varovali ostatní. Ještě
tam měl někdo pověsit doplňující ceduli. My máme doma například na
dveřích - protože máme Barbuchu, největšího baskervila v okolí -
ceduli POZOR, ZLÝ PES.
|