Sedím si v kanceláři, čučím na obrazovku, najednou randál. Tenhle vrtulník neznám, vrčí to úplně jinak, než ty zelené obludy, které jsem byl nucen znát na vojně. Vykouknul jsem z okna a zahlédnul jsem už jenom na chvilku nízko letící červenou helikoptéru. Pěkná. Vyběhnul jsem ven z budovy. Vrtulník pořád slyším, pořád je blízko a nízko, ale kde? Vidět není. Támhle za halou? Šel jsem se podívat.
Vrtulník visel možná dva metry nad parkovištěm a klesal. Kolem oblak prachu, poblíž sanitka. Přišla kolegyně a šli jsme se podívat trochu blíž. Poslušně jsme se zařadili do stáda čumilů. Nezajímal mě ten zkrvavený chlap - zajímal mě vrtulník. Takhle zblízka vidím vrtulník poprvé v životě. Dlouho se nic nedělo, vrtulník vypnul motory. Poslouchal jsem komentáře okolo stojících:
"A proč nepřistál na tom staveništi?"
"Vždyť tam není místo. Paní, když vloni odváželi jakéhosi maroda tady z nemocnice, taky přistával vrtulník na mostě a ne na střeše, protože nemocnice má střechu šikmou."
"No promiňte, to jsem nevěděla!"
Chlapa naložili. Vrtulník pomaličku začal ožívat. Elektrický motorek roztočil rotor, nahodili motor, vrtule se točila čím dál rychleji. Listy už nevisely zvadle dolů, ale byly jako namalované pravítkem. Pár minut se nic nedělo. Předpokládám, že pilot kontroloval pečlivě ciferníky na palubě, protože teď už nešlo o kejhák jenom tomu chlapovi vzadu. Pak se vrtulník pohnul, zvednul mračna prachu a písku a začal stoupat... předpokládám. Než jsem si vytřel prach z očí, byl vrtulník daleko pryč.
Zatracený prach. Stál jsem zpocený na sluníčku a teď jsem byl špinavý jako čuně. Plival jsem kolem sebe písek - vyplivnul jsem asi hrst. Na nohách písek, ve vlasech písek, na každém vlkém propoceném kousku oděvu písek. Večer ve sprše jsem nechal asi půl kyblíku písku.
Od zítřka má začít vysílat dužice Meteosat 7. Je umístěná asi o stupeň východněji, budu muset na kurník a natočit anténu.
Meteosat 6: 359.91782 °
Meteosat 7: 1.02036 °
Někdy tento týden bych mohl mít novou větší parabolu: 120 centimetrů. Doufám...
