26. květen 1998 |
Vleze ožralý do kostela, sedne do zpovědnice. Přijde k němu kněz,
a čeká, co začne chlapík vykládat. Ožralý nic.
"Haló, jste tam?"
Ožralý nic. Kněz zaklepe na přepážku a ožralý se ozval:
"Neklepejte, stejně tady není papír."
Čekal jsem odpoledne s Barbuchou na manželku. Měla přijet autobusem z
práce. Na zahrádce u autobusové zastávky se slunila rodinka:
"Jéšišmarjá, to je velký hafan! Udělal by něco?!"
"Jo, olíznul by vás."
"Ja myslela, jesti mě neukusne?"
"Ne, ona je hodná."
"Pepíčku, poď se podívat, jaký tu je velký pes!"
Paní i s Pepíčkem a ostatníma s rodiny očumovali Barbuchu a
bojácně se ji snažili pohladit. Barbucha to snášela s lhostejnou
trpělivostí, zjevně ráda, že má nějaké rozptýlení při dlouhém
čekání. Čekali jsme už pár minut a to je dlouho i na mě, ne tak na
neposedného ročního psa.
"Co to je za rasu?"
"Německá doga."
"Ten má krásnou srst, úplně sametovou."
"Já jsem ji česal a čistil, než jsme šli ven."
"Aha. A to musí sežrat aspoň kýbl žrádla, ne?"
"No, to jo."
"Z toho byste mohli uživit prase! Nebo i dvě!"
"No, to mohli. Ale paní, uznejte, že bych takhle nemohl chodit
po dědině s prasetem na špagátě."
|