Bedly jsme měli dneska. Napraný hřibů jsem se dal do štípání dřeva. Jójky, mě se nechtělo! Vzal jsem si na pomoc Barbuchu, bez ní bych se udřel. Pravidelně mi odnášela kladivo, s velikou oblibou si sedala na klín (železný klín na roztloukání špalků, ne mě na klín). Sem tam někdo prošel, takže Barbucha měla tendence každého kolemjdoucího prozkoumat, jestli není nebezpečný. Nejvíc ji ovšem dráždily moje kožené rukavice. Nedala si vysvětlit, že rukavice už jsou obsazené a že ještě někdy budu potřebovat prsty. Prostě zavazela tak účinně, že se z původně těžké práce stala fraška. Už toho naštěstí moc nezbývalo.
Měl jsem na rozštípání ještě asi deset menších špalků, když přijel kámoš. Barbucha na něj pouštěla hrůzu, nutno zdůraznit, že neúčinně, ale štěkala pěkně a už se ani tolik neschovávala za mě.
"Vy tady přikládáte dřevem? Člověče, já ti doma přikládám plynem!" Velký frajer, ramena přes celé záda, že mi prý pomůže. Viditelně to ještě nikdy nedělal, hned do prvního špalku natloukl všechny tři klíny, které byly k dispozici a začala groteska s dolováním klínů ze špalku ven. Hlasitě jsem protestoval, když prohlásil něco ve smyslu "tak ahoj, já už jedu", Barbuchu jsem pověřil, aby ho kousla do zadku a tvrdě jsem požadoval, když už si teda neví rady s tím špalkem, tak ať laskavě vyndá aspoň ty klíny.
Ne, samozřejmě přeháním. Na podobné věci byl vždycky šikovnější on, já jsem panelákové dítě. Už předposlední špalek mu šel docela od ruky a ten poslední rozštípal přímo ukázkovým způsobem. S ohledem na to, jak moc se mi nechtělo, to byla vítaná pomoc.
