15. únor 1998 |
Trochu jsem se odmlčel, že jo? Já doufám, že už netrpělivě
očekáváte další povídání v mém deníku. Jinak bych to nedělal.
Minulý týden jsem byl u zubaře. Měl jsem vykotlaný kus zubu a
začínalo to být nepříjemné. Manželka mě objednala už týden předem,
moc přívětivě jsem se na ni za to netvářil, ale utíkat od zubaře
kvůli tomu nebudu.
Zubař je doktor úplně perfektní - žádná fronta v čekárně (všichni
se objednávají předem), zubař ochotný a k zubům citlivý a snad
jako první doktor na světě, kterého jsem kdy zažil, nepovažuje
pacienta za pitomce, kterému není nutné říct, co to na něm páchá.
Tak tedy zubař se mi pustil vrtačkou do zubu. To ještě šlo. Pak
vzal jinou vrtačku: "Teď vám to vyčistím touhle vrtačkou. Nebude
to bolet, jenom drnčet."
Drnčelo to kvalitně. Doktor si určitě myslel, že to bolí, jak jsem se
v křesle svíjel, já jsem se jenom snažil utéct asi tak před
tísícovkou drnčících čertíků se sbíječkou v mojí hlavě. Brrrr.
Ale jinak v pohodě a nebolelo to. Až když to vyčistil a začal mi
do díry cpát nějakou bílou pastu. Neopatrně přitlačil na okořitní
nerv a málem jsem mu proletěl stropem, vyhrkly mi slzy a...
Nebudu to rozvádět, jenom vysvětlím pojem "okořitní nerv". To je
jednoduché - to je nerv, který spojuje navzájem oko a řiť. Když
vás někdo kopne do zadku, tak začnete slzet, a když vás někdo
kopne do oka, tak se z toho poděláte.
|