13. květen 1998 |
Byli jsme odpoledne s manželkou a Barbuchou na malé pracovní
procházce dědinou. Barbucha při té příležitosti krásně vylekala
nějakého malého kluka. Blížili jsme se ke stodole, ve které kdosi
řezal dřevo. Barbucha pobíhala od ničeho k ničemu, najednou
zahnula do stodoly a zmizela nám z očí za hromadou dřeva.
"Tý brďo, doga! Ondro!"
Zatím jsme došli za hromadu. Ondra stál před stodolou a nechápavě
koukal, o čem mu to tatínek vykládá. Barbucha stála těsně za ním.
"Barbucho, pocem!"
Kluk pochopil, že doga je pes a asi ho najde někde za sebou,
otočil se a leknutím nadskočil o půl metru - koukal přímo do tváře
našemu krásném malému pejskovi.
|