Reportáž psaná na contestu
UHF Contest 2002
Každý
vícepásmový závod, na který vyjedeme, je něčím větší, než ty předchozí
(povětšinou množstvím techniky, někdy i škodami na tranzistorech, elektronkách
či na nádobí v blízké hospodě…). Tentokrát jsme opět sami sebe nezklamali
a vzali s sebou více harampádí, než minule.
Největší troškou (spíše hromadou) do mlýna
přispěl Emil OK2UZY. S jeho přispěním (přesněji: jen díky němu) jsme mohli
do aut přiložit kromě jiného zcela zrekonstruované zařízení na 13cm, které mělo
ve formě vrabčího hnízda premiéru o Polním dnu. Nyní mělo krom kompletně nově
udělané mechaniky i zbrusu novou parabolu. Největším otazníkem však pro všechny
zúčastněné bylo zařízení na 10 GHz, které se Emilovi podařilo rozchodit
v laboratorních podmínkách teprve pár dní před závodem a „ostrý start“ ho
teprve čekal. Zázrak techniky ležel dokonale maskován skříňkou od stařičké
VR-22 na zadním sedadle červené audi a hýčkali jsme ho pohledy jak alkoholik
láhev rumu za výkladní skříní. Jen nápis TESLA, neodstranitelně vyrytý do hliníkového
profilu tmavě zelené ošoupané skříňky, prapodivně kontrastoval s čnícím
vlnovodem a nápisem 10GHz na vedle ležící parabolce.
Jako již tradičně jsme pro tento závod
„obsadili“ contest QTH Chrudimského radioklubu OK1KCR. Hoši z „KáCéeRky“ nám
poskytli dokonalé zázemí na své kótě Vestec. Pokaždé se musí upřímě bavit při
pohledu na partu bláznů, kterým nestačí jeden stožár, jímž je vysílací
stanoviště opatřeno. Podobně je tomu při pohledu na auta ověšená nespočtem
hliníkových „hrábí“, ze kterých pak nejroztodivnějšími kombinacemi při skládání
vznikají ty nejprapodivnější a nejpozoruhodnější anténní systémy. Určité
paradoxní dokonalosti již systém stožárů, antén, rotátorů, přepínačů, krabiček
a kabelů dosáhl před 1/2 rokem, kdy si sám autor celého nápadu kterak systém
pozapojovat a obohatit o další kilogramy zdánlivých zbytečností, musel
namalovat mapu formátu A3, aby se ve vznikajícím perpetuum-mobile vůbec ještě
vyznal (a dokázal jej zapojit… :-D) ).
Pomineme-li několik drobností, podařilo se
nám v Brně nezapomenout prakticky nic důležitého. 110 kilometrů od domova
je totiž hloupé zjistit, že chybí mikrofon od transceiveru... Tentokrát ale
chybělo doslova jen několik prkének a špagátků. O největší vzrušení se tedy
postaral až tým „C“ vedený Emilem OK2UZY, který kompletoval „mikrovlnnou
anténní farmičku“. Stožárek se dvěma velmi sympaticky se tvářícími zařízeními
jsme totiž vztyčovali s takřka posvátnou úctou. Naopak tým „A“ pod vedením
OK2PMA nevyjádřil při erektování hlavního stožáru pro 70cm ANT dostatečnou
bohabojnost a byl za to ztrestán lehkým ohnutím celé konstrukce. Stožár pak po
vztyčení vypadal, jako když do něj v polovině jeho výšky narazí pomatený
Usáma v „ultralajtu“.
Protože se během stavby „nic zvláštního
nestalo“, muselo to zákonitě přijít až před závodem, nebo během něj. Protože
jsme ale měli „zaděláno na výsledek“ (jak to dopadlo viz níže), modlili jsme
se, aby „to“ přišlo už před contestem. Vlastně jsme si přáli, aby nějaká
pohroma přišla, protože když přijde včas, tak ji ještě stihneme řešit. Krom
toho bylo podezřelé, že se dosud nikdo neopil. Skutečná tragédie však nakonec
opravdu přišla. Někde uprostřed toho lesa stožárů a antén (na 70cm jsme použili
kromě hlavní ANT i dvě pomocné soustavy na příjem, sólo stálo 23cm pracoviště,
zvlášť mikrovlnný stožárek se dvěma parabolkami a kousek vedle „rezavé ščagél“
s KRCkou na PR) nám ohluchly dva ze tří 70cm předzesilovačů !!!
Stavěcí čety se proměnily v demoliční
a začala se hrát hra „auf – nieder“ oblíbená obzvláště u služebně mladších
absolventů vojenské základní služby. Stožáry se stěhovaly nahoru a pak zase
dolů po náhodných drahách a „páni opraváři“ si hráli „na hluchýho“. Tato vysoce
sofistikovaná hra je určena především pro vysokoškolsky vzdělané autory SMD
konstrukcí – během ní dochází k „opravování“ nechodícího LNA následujícím
způsobem: Autor přiloží ucho k LNA, zašklebí se jako když mu někdo
vypíchne oko molitanovým klackem a vzkáže po svém asistentovi (další
vysokoškolsky vzdělaný konstruktér):
„Ať zaklíčuje!“
„Co?“
„Ať zaklíčuje !!! Tichóóó´...!“
Načež asistent prvního inženýra vyběhne
směrem k budově vysílacího pracoviště, tuto oběhne a zmizí v ní. Když
se nevrací, první inženýr vyšle připravené zálohy k pátrací akci – ta je
úspěšná a SAR team (Search and rescue = najdi a zachraň) přivleče asistenta
zpět:
„Zaklíčoval?“
„Jo...“
„To není možný...“
„Je to možný...!“
„Já nic neslyšel, relé si necvaklo...“
„...hmm...“
„Ať zaklíčuje eště jednou.“
Scénka se opakuje jen s tím rozdílem,
že SAR team není k nalezení a asistent prvního inženýra se vrací po drobné
prodlevě způsobené zastávkou u ledničky zpět zcela samostatně.
„Myslím, že sem něco slyšel, ale nejsu si
jistej...,“ dí první inženýr.
„...mmm...“
„Ať zaklíčuje ještě několikrát...“
Během následující akce byl SAR team nalezen
u ledničky a ztracen 3 inženýr, který do té doby odborně klíčoval v rytmu
dle dodaných pokynů.
„To jsem blázen, jak to, že to necvaká, asi
su hluchej...,“ brble si pod neoholené strniště první inženýr.
„Já vím, co tomu je,“ povídám.
„No to su zvědavej, ..., co tomu teda podle
tebe je? Ha?“
„Je to polámaný,“ směju se a utíkám
z dosahu případně letícího lepáka.
Třetí inženýr (klíčovací) se vrací
z WC.
První inženýr mezi tím demontuje skříňku
s LNA:
„Musím bejt hluchej, zapojený je to
dobře... Ha! Teď to cvaká !!! Jak to? Někdo klíčuje? Kdo?“
U klíče sedí SAR team.
„Ať neklíčuje!“
SAR team se uraženě vrací k ledničce a
trénuje – pátrá po čemkoliv, co by se dalo sníst.
„Ať klíčuje!“
SAR team zmizel. Se salámem.
„Relé klíčuje, ale nějak potichu,“ uzavírá
„opravu“ první inženýr.
„Řekl bych, že klíčuje málo nahlas...,“
přizvukuje mu jeho asistent.
„Jakoby bylo spínací napětí nízké,“ mudruje
třetí (klíčovací) inženýr.
„Asi bylo blbý schéma, ... , ale doma to
chodilo!“ vykrucuje se první inženýr.
Nad „opravou“ dalšího LNA se rozvinula
pouze akademická debata, neboť jeho autor nehodlal pro nedostatek skutečně
funkčních asistentů hru „na hluchýho“realizovat.
SAR team se ten večer jako jediný nasytil.
Salám byl ale prošlý a byl určen ke krmení vytrvale žebrajících sousedovic psů.
Závod jsme zahájili bez LNA a bez
jednoznačně určeného hlavního operátora 23cm pracoviště. Pochopitelně – nikomu
se do promrzlého favorita stojícího na větrné hůrce s otevřeným okénkem
(pro ruční otáčení ANT) nechtělo. Po téměř 20ti hodinách provozu, kdy vše
fungovalo jak mělo, se objevil Rain Scatter. Na 10 GHz jsme upiplali OE stanici
i když jsme byli odtočení o 45°! Fascinující zážitek. Toto pásmo pro nás bylo
vůbec úplnou premiérou, takže jsme pouze sbírali zkušenosti. Skutečný sprint
jsme nastoupili v posledních 4 hodinách, kdy jsme tak trochu „zúročili“
to, kterak jsme si provoz na 13 i 3 cm do té doby ošahali. Do poslední minuty
závodu jsme pak vychutnávali ten slastný pocit, že se „tentokrát nic
neposr...“. Až na ten ohnutý stožár... Patří klukům z KCRky. To bude stát
ještě hodně piv...
Výsledky po sečtení, odečtení, vynásobení a
podělení (se o úplatky ve formě piv):
70 cm: 3. místo (historicky nejlepší
umístění a bodový zisk v závodech 1.reg IARU)
23 cm: 8. místo (historicky nejvyšší bodový
zisk)
13 cm: 4. místo (historicky nejlepší
umístění a bodový zisk)
3
cm: 3. místo (historicky nejlepší umístění a bodový zisk)
MČR: 4. místo (historicky nejlepší umístění v jednom závodě)