Reportáž psaná na contestu
Vánoční závod 1999
Pokaždé, když se
vracíme z Vánočního závodu, všichni svorně prohlašujeme, že „...to bylo
naposledy, už mě nikdo nikdy v prosinci na kopec pod stan nedostane!“
V hlavách se nám krom čerstvých zážitků honí i drama roku ´96, kdy byly
mrazy -20 °C a někteří měli omrzliny ještě v únoru. A přece nakonec zase
jedeme.
Stejně tomu
bylo i tentokrát. Za těch 12 měsíců od posledně nám docela otrnulo a tak jsme
se hrdinně vydali ráno po Štědrém dnu opět vzhůru na Vysočinu (PMA, PPK, VOP,
UUA). Vzpomínám, když jsme ještě nevlastnili auta a zvláště v zimě jezdili
na contesty vláčkem. Naložení jako soumaři jsme vystoupili z motoráčku
v Nedvědicích, přeškobrtali opuštěné nádražíčko a s námrazou na
vousech dorazili do naší mezistanice pro stožárové díly ukryté v garáži u
bratrů Pavla UUA a Petra UUB. Tehdy jsme si už od prvních minut uvědomovali, do
čeho jdeme, dnes nám to všem dojde až v minutě poslední, kdy vystoupíme
spoře oděni kousek od kóty z přetopeného auta.
„To je samec jak sviňa,“ klepal jsem kosu jen tak
v maskáčové blůze, pod kterou jsem měl jen dvě trička. Vše ostatní včetně
rukavic zůstalo hluboko pod všemi batohy v kufru auta. Kdybych ale
v tu chvíli věděl, že to je jen nevinný začátek brutálního konce, raději
bych byl býval na kolenou prosil v blízké hospodě, aby mě nechali na ten
víkend zadarmo umývat nádobí. Jen abych nemusel být těch 36 hodin v tom
psím počasí.
„Tak se vám
tuším udělalo hezky, co,“ prohodil v rámci společenské konverzace správce
z blízkého turistického hotýlku, když jsem byl pro náš team pokoj zamluvit
na noc. Děláme to na Vánoční závod už třetím rokem raději takhle, protože
contest se jede až ráno a před pár lety jsme se někteří ve stanech na kopci po
ránu už málem neprobudili (zamrzla i propanbutanová bomba a nešel vařič,
veškeré potraviny zmrzly na kost, mě přimrzla k ruce kovová baterka, nešly
zatlouct stanové kolíky a tak se částečně zhroutil stan, přes noc navál šílený
vítr sníh až do spacáku...).
„No, nevíte,
kolik je tam po cestě na kótu sněhu,“ ptám se na jedinou praktickou věc, ve
které mi múže správce pomoci.
„Je to dobrý,
v noci zase připadlo,“ lebedil si správce při představě, kolik mu přibude
do jídelny na oběd běžkařů. Nám tím pochopitelně radost neudělal.
„Hm, to je
vážně fajn,“ cedím mezi zuby, „a jak to vidíte dneska a zejtra?“
„Nó, to viďte
že zas něco připadne. To bych se nebál, letos to tady bude vážně pěkný...“
A bylo.
Po hodině
práce, kdy jsme během prvních dvou minut první ze dvou našich aut zahrabali do
půlmetrové závěje a po následujících 58 minut tahali bezvládnou škodovku
vlastníma rukama zpět na zasněženou silnici, jsme padli všichni do jednoho
vyčerpáním čelem na zem.
„Tak to budeme
muset vzít asi do teplejch,“ pronesl Pavel PPK větu, které se všichni obávali,
všichni ji čekali, ale nikdo ji nechtěl slyšet.
„Správce
kecal, sníh se konat nebude,“ prohlásil jsem v hotelu, když jsme po šesti
hodinách práce odtahali veškerý materiál těch 400 metrů od silnice na kótu,
postavili stožár s anténou a v malém stanu zanechali Pavla PPK, aby
„hlídal“.
Ale správce
nekecal.
S každou
minutou závodu pak přibývalo nejen nasněženého sněhu, ale i hustoty toho, co se
snášel k zemi.
„Chlapi, já to
vidím tak, že budeme muset zavolat posily z Brna. Tohleto v těchto
závějích a v této mlze nemáme šanci sami k autům odtahat,“ namaloval
jsem o přestávce v polovině závodu čerta na zeď. Pavel UUA totiž odjel
jedním z aut už první den večer kamsi za svojí YL a nikdo nevěděl, kdy
přijede a jestli se vůbec přes závěje do naší dědinky dostane.
„Neblbni, to
si ňák rozdělíme a snad to taky herdek fix někdy přestane, ne?,“ zahromoval
Pavel PPK, který se stejně jako já nevešel do malého vysílacího stanu „áčka“
(okupoval ho Pavel PMA). Přešlapovali jsme před stanem a vyšlapali jsme tam obstojné
sněžné náměstíčko.
„Hele, já
lapnu tady tu lopatu a du prohazovat sníh směrem dolů k silnici,“ chopil
jsem se jediné příležitosti, u které se dalo opravdu zahřát. Rytmickými pohyby
jsem se během pěti minut, kdy jsem v deseticentimetrové bílé vrstvě precizně
odhazoval cestičku na šířku lopaty, bravurně dostal mimo dohled našeho
vrcholového tábora. Ve výhledu mi bránila mlha, která houstla přímo před očima,
a milióny ledových krystalků, které hnal prudký vítr po horizontu našeho kopce.
Směr dolů k silnici jsem brzy ztratil. Netvrdím, že jsem ho kdy měl, ale
prudký vítr, šlehající do tváře, mě donutil odhazovat sníh se zavřenýma očima...
Po dvaceti
minutách jsem se potem mokrý jako zmoklá slepice otočil, abych vůbec zhodnotil situaci.
Chodníček pět metrů za mými zády mizel nikoliv v mlze, ale ztrácel se
zavátým sněhem! Zoufalství ze zbytečné práce nebylo tak silné, jako zoufalství
z toho, že se odsud živi nedostaneme. Vykročil jsem tedy rázným krokem
zpět do míst, kde jsem tušil vrchol kopce.
Události
začali nabírat spád.
„No já nevim,
a je to tam opravdu tak vážný? Tady v Brně teda není ani mlha a ani moc
nesněží,“ snažil se mě uchlácholit Michal IGG, když jsem mu přes převaděč
vysvětloval naši zoufalou situaci a žádal o vyslání záchranného týmu. „A navíc
se mi teda dvakrát nechce,“ zatloukl další hřebík do naší rakve.
„Jóóó, JE to
vážný,“ opáčil jsem mu více, než důrazně.
„No tak víš
co, zavolej tak za půl hoďky nebo za hoďku a uvidíš, jak se to tam u vás bude
vyvíjet, jo?,“ snažil se vánočními televizními programy otupělý amatér o
průhledný úhybný manévr.
V tu
chvíli jsem si přísahal, že ho veřejně popravím nejděsivější a nejodpornější
smrtí, která mě v okamžiku, kdy ho potkám, napadne. Po kratší debatě jsme
se pak přece jen alespoň shodli na tom, že „...by bylo dobré, když o celé věci
bude trochu uvažovat a že řekne někomu, kdo by teda jako jel taky.“
„Ahóój
polárníci,“ vynořily se z šílené vánice dvě postavy. Pavel UUA přišel
daleko dříve, než jsme předpokládali. „Tak sem viděl, jak to fouká a tak sem
vyjel dřív a vzal sem s sebou tu svoji...“ Teprve teď jsme si všimli, že ta
druhá navlečená a choulící se koule je jeho YL.
„Teda to seš
kádr, ale hele, musíme makat, jinak to nevodnosíme,“ nedal mu spočinout Pavel
PPK.
A tak jsme
JAKO BY NIC, takřka beze slova (ono vlastně stejně nebylo slyšet ani to, co si
kdo myslel), shodili to ocelové monstrum s anténami (každá + 15 kg námrazy),
hodinku bez dalšího slova hledali a dolovali z promrzlé země masivní
kotvy, hledali ve sněžné vichřici kotevní lana a neustále i sebe navzájem.
„Tak jo, tak
mi řekněte, co máme vzít jako první,“ pronesl JAKO BY NIC náš zachránce a naše
pohledy spočinuly JAKO BY NIC na nejnemožnějším objektu, který jsme na kopec
v takovém počasí mohli vůbec vytáhnout. Je to bedna rozměrů malé truhly,
důvěrně zvaná „Velká eReFka“, ve které přenášíme ty nejneforemnější a nejtěžší
předměty (ocelové kotvy, masivní patu stožáru a celkem bratru asi 20 kg
převážně železných drobností). Normálně ji přenáší dva chlapi a vozíme ji na
přívěsném vozíku.
„Tak vem třeba
velkou eReFku,“ pokusil se Pavel PPK o vtip.
„Tak jo,“
prohodil Pavel UUA, uchopil ji s YL opět JAKO BY NIC za boční ucha a po
půlminutě úporného boje a smýkání zmizeli deset metrů daleko v mlze.
„Michale, je
to kritický,“ řval jsem do efemkové ručky přes jakýsi převaděč až do Brna jako
pominutý. „Musíte přijet, protože to nejsme schopní odnosit!“
„No, já sem
teda říkal Petrovi CRT a tak bysme teda jeli, ale jenom jestli to teda je vážně
nutný, ale ještě musím do Bystrce, to bude tak hoďka, potom hoďku k vám,
no a ještě než nastartuju, tak musím aspoň hoďku nabíjet akumulátor
v garáži, ehm, má to smysl???“
Šel jsem do
vývrtky a baterky v mé ručce taky. Neměl jsem sílu už o ničem diskutovat.
Doufání v existenci záchranné výpravy se rozplynuly jako řeči o
nepotopitelnosti Titanicu.
Ani nevím, jak
se nám vůbec mohlo v té sibérii podařit sbalit stan. Bylo to zázračné dílo
Pavlů PMA a PPK. Já s počínajícími omrzlinami na špičkách prstů na nohou,
dvěma páry tlustých rukavic, námrazou naprosto všude, omrzlými lyžařskými
brýlemi a rampouchy na vousech balil co se dalo. Kdyby si někdo odmyslel to
počasí, museli jsme vypadat jako mentálně postižení jedinci, pohybující se
pomalu po náhodných drahách v předklonu, hledajíce neustále cosi a
navzájem sebe.
„Já vemu tyhle
tři věci a du dolů,“ řve PPK.
„Co?“
„Tyhle tři
věci a du dolů...!“
„Kam?“
„Dolů!!!“
„Tak já du...“
„Ne, jááá du,“
gestikuluje zuřivě PPK.
„Tak teda ty?“
„Jo
jááááááá!!!!“
„Tak jo, měl´s
to říct hned!“
„Já to
říkal...“
„Cože?“
No komedie.
Ale nám do smíchu nebylo. Po chvíli dorazil zpět konečně dvoučlenný tým UUA +
YL, které už jsme měli na té 400 metrů dlouhé trase za ztracené. Jedna sněhová
koule promluvila:
„Jsou tam
metrový návěje a ta bedna se místy strašně propadala, dolů jsme to šli dýl než
hodinu.“
„Zzzima...,“
přidala se druhá koule.
Posledních 15
metrů, kdy se přede mnou vynořila dvě rozsvícená světla našeho auta, namířená
směrem do pole, bylo snad nejhorších. Zapadl jsem do návěje, nahrnuté
silničáři, padl na hubu a trubka na mě.
„Bim - mm- m -
mm...,“ zvonilo mi v hlavě.
Nešlo vstát a
tak jsem doufal, že mě kluci viděli a půjdou mi pomoct. Leda prd. Ležel jsem
tam jak lazar, klepal se zimou a doufal, že mě něco napadne. Napadlo mě akorát
vstát. Nahrnutou hromadu sněhu jsem překonával jako opilý pubertální jedinec
schody do hospody. Napotřetí a s kotrmelcem.
A to nejhorší
mě ještě čekalo.
„Máš papír?.“
řvu do ucha Pavlovi PPK.
„Chceš si dělat
poznámky?,“ vtipkuje poněkud nechápavě Pavel.
„Ne! Jdu sr..!“
„Na to se
vys..“
„Já ale
opravdu musím...,“ řekl jsem si tentokrát už spíš jen pro sebe a zoufale
zalovil v kapse armádního kabátu, kde jsem tušil papírové kapesníčky.
Bílá, vlhká a částečně zmrzlá hrouda bylo to jediné, co mi z nich zbylo.
Když jsem je ale vytahoval, musel jsem si sundat vrchní tlustou rukavici a jen
tak v té jedné pletené mi celkem rychle omrzala ruka. Při představě, že si
musím sdělat OBĚ rukavice na každé z rukou, sundat vojenský kabát,
rozepnout vojenskou blůzu, shodit vojenské kalhoty, džíny, kamaše, podvlíkačky
i slipy a veškeré své mužské bohatství vystrčit směrem k tomu počasí, se
mi udělalo mdlo. Ale absolvovat jsem to musel a ani jsem už nestihl odběhnout
dál, než tři metry od našich věcí.
K transportu
akumulátorů (á 15 - 20 kg) na velkou vzdálenost používáme kostry od krosen.
Jako šerpové, s prázdnými kostrami na zádech, jsme se tedy vydali po osmé
večer do totální tmy vzhůru k poslední akci. Po cestě nahoru jsem si do
zblbnutí zpíval pod vousy, éé, vlastně pod rampouchy: „Hej hou, hej hou a
trpajzlíci dou...“.
Taky mě napadlo,
že se já blbec snažil ještě přede dvěma dny přemluvit k účasti moji
krásnou a křehkou YL: „Bude tam sníh a sluníčko, krásný procházky, zimní
romantika, božský klid...,“ valil sem jí šrouby do hlavy. Teď by mě zabila
úderem romanticky zmrzlé rukavice.
„Tak já
odpojím tu svítilnu a musíme to dělat potmě po paměti. Máme jenom tu náhlavní
svítilničku, co mám na čele,“ snaží se PPK překřičet ruský model vánoc.
„Jóóó, ale
dělej!“
Tma jak
v ranci, zima jak na pólu.
„Sundej si ty
rukavice, jinak ten špagát kolem akumulátorů neuvážeš,“ častuje mě skvělou
radou PPK.
„Jau, to je
zima, dopr...., čí to byl nápad sem jet? V životě me sem nikdo nedostane.
Můžu se na to vys...! Jestli se dostaneme dolů živí, nechci už nikdy vidět
sníh!!!“
„Co´s říkal,“
řve PPK jak tur, aby překřičel nezvanou zvukovou kulisu.
„Že mě už může
veškerý vysílání vlézt na záda!“
„Bolí tě záda?“
„Co?“
„COOO?...“
Když Pavel
zjistil, že jsem to potmě zavázal blbě, naštval se a poručil rozvázat. Po
dalších pěti smrtících minutách jsme vyrazili dolů a víc si nepamatuju.
„Ne, my
pojedeme až teď,“ povídám a setřepávám ze sebe kila sněhu.
„No to asi
nepůjde, silničáři se sem za celý odpoledne nedostali a teď o půl desáté v noci
to zkoušet nebudou,“ přidává další optimistickou zprávu šéf hotelu.
A tak jsme
spali na hotýlku až do rána a zpestřili si vstávání prohazováním závějí pro
auto pana správce (když už nás nechal spát skoro zadarmo). V jeho garáži
jsme pak našli skoro nový sněhový skůtr.
„Funguje to?,“
opovážil jsem se nesměle zeptat.
„No jistě,
však kdybyste se náhodou potřebovali někam dostat přes nějaký závěje, tak jen
stačí říct, ne?,“ dorazil nás.