| Fanes | |
Skupina je velmi rozmanitá od rozeklaných věží hřebene Fanes, přes mohutné skalní útvary, uzavřené celky až rozsáhlé plató s pastvinami a jezery. Ve válečných letech 1915 - 1917 se v této oblasti tvrdě bojovalo a zejména v této skupině Dolomit bývalé válečné chodníky podnítily k výstavbě dnešních "mírových cest". Tato překrásná krajina dala vzniknout mnoha mystickým bájím. Mezi nejznámější patří pověst o princezně Dollasile, která vedla Fánesany k vítěznému boji nad sousedními kmeny. Ti převzali vládu v Dolomitech, ale pro svoji pýchu a nadbytek byli Fánesané předurčeni k zániku. Cunturines - Spitze (3 064 m) je nejvyšším vrcholem skupiny Fanes, nabízejícím velkolepý výhled. Přístupová cesta je poměrně dlouhá. Prochází se zeleným lesíkem, loukami s pasoucími se krávami a koňmi. Až k vyschlému jezírku Lago Cunturines se dá hovořit o příjemné procházce. Poté se vstoupí do něčeho co je směsicí suťových lavic a skalních stupňů. Všude jen samé kamení. Vrchol stále před sebou - na dosah ruky, ale cesta vůbec neubývá. Pokud se vám podaří přežít toto "kamenné" šílenství nemáte ještě vyhráno. Via ferrata je sice krátká a lehká, ale pro silnější nátury. Ztrouchnivělé dřevěné žebříky, jimž občas chybí šprusle, jsou "bezpečně" ukotveny ve zvětralé skále. Nu což, všechno jsme ve zdraví přestáli, výhled byl opravdu okouzlující a doufám, že dnes už "zajištěná" cesta na vrchol není hororem.
Pro vysokohorské turisty trpící "fenoménem krtka" tady máme jednu lahůdku. Jeden tisíc sto metrů dlouhý, uměle proražený tunel skalním masivem Picollo Lagazuoi, tzv. "Galleria del Lagazuoi e Cengia Martini". Celé toto ojedinělé technické dílo vzniklo k vojenským účelům za první světové války. Strmá štola překonává výškový rozdíl 350 m a po celé délce je zajištěna ocelovým lanem. Ze štoly odbočují kaverny a několik skalních oken, které umožňují výhled do krajiny. Doporučuje se výjezd kabinkovou lanovkou z Passa Falzarega na suťovou polici Cegnia Martini a dojít k chatě Rifugio Monte Lagazuoi. Odtud se postupuje dále podle značení až ke vstupu do tunelu a jeho sestup. Vzhledem k strmosti štoly a kluzkosti povrchu mi příjde rozumnější zvolit trasu v opačném směru a tunel vystoupat. Dobrou svítilnu, blembák a alespoň sedací úvazek by jsme měli vzít s sebou. Za špatného počasí, vzdáme-li se nároků na dalekosáhlé výhledy, stává se tato cesta vhodným vyplněním mrzutého dne a nevšedním zážitkem.
Na poměrně malé ploše hory Picolo Lagazuoi se i dnes nachází zachovalá síť. zákopů a opevnění, která jsou z větší části přístupná. Stoupající zájem o válečné dění v letech 1915 -1917 vedl ke snaze do budoucna zřídit válečné muzeum uvnitř štol a kaveren skalního masivu. Snahou bude informovat návštěvníky o každodenním životě vojáků, vojenské strategii a taktice, vzpomenout hrdinů i obětí. Při pohledu ze sedla Falzarega turista netuší, že mohutná suťová pole pod stěnou Picolo Lagazuoi nejsou dílem přírody, ale následek odpálených náloží ve válečných letech. Na starých mapách by jsme ještě nalezli dnes už neexistující skalní bloky a vrcholy. Jedinou variantou jak zničit nepřátelské stanoviště, které nešlo dobýt přímou ztečí bylo vyražení umělé štoly v těle hory a podminování vrcholu. Takovýto osud postihl i Col di Lanu, která díky obrovskému množství zmařených životů si vysloužila přídomek Krvavá hora. Naposledy padl za obětˇválečnému běsnění dvaceti metrový Sasso Bucato. Přečkal všechna ostřelování,ale v důsledku narušení skalní hmoty, při budování chodeb a střílen, se náhle v létě roku 1968 zřítil.