Aitutaki island, South Cook Islands

25. února až
4. března 1998

 QSL ZK1KTT

V 01.30 místního času jsme přistáli na letišti v Rarotonze na Jižních Cookových ostrovech. Přivítání bylo tentokrát méně okázalé, přesto nás v tuto časnou ranní dobu vítal alespoň jeden hudebník s kytarou, ovšem bez květin a bez dívek...A protože nás čekalo asi 6 hodin čekání v letištní hale, náladu nám příliš nezvedly ani hezké polynézské melodie. Náš odlet na Aitutaki byl stanoven až na osmou hodinu ráno a tak nám nezbylo než zaujmout místo na dřevěnných lavicích "pod širákem", před hangárem Air Rarotonga. Místo v letadle a ubytování na Aitutaki nám pomáhal zajistit Dick/ZK1CC, který však už v době naší návštěvy na Cookových ostrovech nebyl a odstěhoval se na Fiji. Čekání nám znepříjemňovala hejna moskytů, kterým evidentně nejvíce chutnala moje krevní skupina a tak zatímco Vašek se Slávkem alespoň chvíli spali (byť na tvrdém), já jsem vytrvale pochodoval kolem hangárů.

Jakmile Air Raro otevřela kancelář, koupili jsme letenky a zděšení nastalo až ve chvíli, kdy se nás úředník s nevinnou tváří zeptal :"...a máte nějaká zavazadla?". Když jsem mu ukázal na čtyři zavazadlové vozíky vrchovatě nacpané našimi bednami, krabicemi a kufry, málem dostal infarkt. Jak jsme poznali později, mají v Polynesii dobrý zvyk. Pokud si někdo s něčím neví rady, má přeci svého šéfa, pokud si rady neví ani šéf, ten má také svého bosse a tak to jde dál a dál... Zkrátka, během půlhodiny nad našimi zavazadly meditovalo gremium asi 8 lidí a čas neúprosně běžel. Zjistili jsme, že problém snad ani není v počtu nebo váze zavazadel, i když limit u těchto letů je 10 až 15 kg na osobu, ale spíše v tom, jestli musíme zaplatit nadváhu a kolik. Celkem úspěšně jsem argumentoval, že když letím až z Evropy s 200 kg zavazedel, že je přeci nenechám na Rarotonze a že mi agent Air New Zealand v Praze sliboval, že nás dopraví na Aitutaki bez placení nadváhy. Gremium proti tomu nic nenamítalo, jen se mne snažilo přesvědčit, že teď letíme s Air Rarotonga a jim je celkem jedno, co nám slibovali "Zealandi". Tomu jsem zase nechtěl rozumět já a tak nám čas vesele utíkal v družné zábavě. Nakonec jsem navrhl kompromis, že zaplatíme asi polovinu obvyklé ceny za nadváhu, což bylo přijato po chvíli zdráhání, ale Slávek zaplatil a cesta na ostrov byla otevřená.Our RIG Air Rarotonga pro spojení mezi ostrovy, kterých je celkem 15 (a jsou rozděleny na Severní a Jižní skupinu) dvoumotorová letadla typu Fokker. Náš let trval asi 40 minut a letěli jsme ve výšce 3.000 metrů, většinou v mracích ale těsně před ostrovem se nám otevřel nádherný pohled (viz náš QSL lístek). Po přistání jsme se místní dopravou, kterou zajišťuje jeden autobus pro asi 12 osob, přepravili do hotelu Rapae, kde jsme měli zajištěné ubytování. Hotel vybral Dick, zřejmě podle toho, že tam byli ubytováni Němci, kteří z Aitutaki vysílali asi před pěti lety. Recepční nám sice nabízel stejný bungalov, ale rozhodli jsme se pro jiný, menší (a levnější) a podle Slávkových informací lépe situovaný pro spojení s Evropou. Zjistil totiž u domorodců, se kterými se podezřele brzy spřátelil, že sever je přesně přes moře, které bylo asi 20 metrů od našeho bungalovu. Moc jsem o tom nepřemýšlel, až druhý den, kdy antény již stály a Evropa byla slaboučká " jako moucha v báni..". Vytáhl jsem tedy busolu a s hrůzou jsem zjistil, že mi ukazuje sever úplně na opačnou stranu. Slávek (od přírody nedůvěřivý, pokud jde o technické přístroje) odchytil dalšího domorodce a s ďábelským úsměvem se ho zeptal, kde leží Rarotonga (na vysvětlenou, Rarotonga leží přesně na jih od Aitutaki, čímž vlastně chtěl domorodce zmást). K mému údivu černoušek bez váhání ukázal přesně tam, kde moje buzola hlásila sever. Protože to byl už druhý důkaz, Slávek se rozhodl, že sever je tam, kde ukazují domorodci a poradil mi, kam si mám buzolu strčit.... Nezbylo, než se podřídit, až do večeře, kdy měl "šichtu" Slávek a otevřelo se okno na Evropu. Když jsme se vraceli, křičel na nás od rádia, že slyší Milana OK1AWZ, ale strašně slabě. Navrhl jsme Vaškovi, že mu nenápadně otočíme anténu o 180 stupňů, co to udělá, stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že buzola nelže. Hned poté se ozval z bungalovu vítězný řev Slávka, že už Milana slyší dobře a co že jsme udělali s anténou. Anit tento důkaz šéfovi nestačil, ale buzolu od zničení zachránila návštěva Dese ZK1DD, který se na nás vzápětí přišel podívat se svou XYL. Inteligentní staší pán i jeho žena nezávisle na sobě na naší otázku, kde je asi sever, ukázali stejným směrem - tím, co moje buzola! Během dvou hodin byla zachovka přemístěna a naše prostorová orientace dostala správné dimenze. Jako neprosto nepodstatný detail Slávek zaregistroval, že i Evropa "..chodí nějak líp...".

Počasí nám ale moc nepřálo, po třech měsících začalo konečně pršet, při čemž teplota ve stínu byla dost přes 30 stupňů. Ideální počasí to bylo zejména pro moskyty, kteří řádili jako zběsilí.
Hlavní strana | Email | QSL.NET