1. září 1998 |
Přijel se za mnou podívat kamarád. Vyrazili jsme s Barbuchou ven
na procházku. Vzali jsme to přes strniště pryč z dědiny a při té
příležitosti jsem si všimnul zajímavého jevu, o kterém jsem dosud
četl pouze v meteorologických knížkách a který jsem nečekal kdy
spatřit. Slunce už zapadalo a naše stíny byly protažené
několik desítek metrů do strniště. Kolem stínu hlavy byla vidět
nádherná záře, jak se zapadající slunce odráželo od dosud
nezaoraných stvolů. Záři jsem viděl pouze kolem vlastní hlavy,
kamarádův stín byl hnusně tmavý. Aby mi to nebylo líto, tak on
zase tvrdil, že škaredý stín vrhám já, že ve skutečnosti svítí ten
jeho.
Jinak kámoš už začíná pěkně tatíkovatět. Podle pupku by si ho
člověk s dvacetiletým mladíkem sotva spletl. Nedávno prý jej potkal
po dlouhé době nějaký spolužák:
"Čau čau, tebe jsem neviděl ani nepamatuju! Jak se vede? Jsi
nějaký opuchlý, snad tě nebolí zuby!"
"Zuby? Houby zuby! Já jsem tak přibral..."
Snad to na mě není vidět tolik, jako na něm. Barbucha mi přece
jenom dává zabrat. Co mi manželka navaří, to zase se psem vyběhám.
Za těch deset roků, co uteklo od mých dvacetin, jsem přibral na
váze něco do pěti kilo.
|